Skrytá tajemství- 11.kapitola

Zdálo se to už tak dlouho, co můj vlčí kamarád zmizel. Nechala jsem ho venku s myšlenkou, že se chce ještě proběhnout. Když jsem vylezla, abych ho zavolala k jídlu, nikde nebyl. Od toho dne jsem ho hledala každičký den. Neustále jsem se procházela lesem a hledala ho všude, kde jsme spolu byli i nebyli. Hlodala ve mě obava, jestli se mu nestalo něco jako v ten den, kdy jsem ho našla. Listí už opadalo ze stromů a přišla zima v plné kráse. Milovala jsem podzim, protože byl nádherný, dokonce i zimu jsem měla ráda. Teď jsem ji však  nesnášela, protože jsem netušila, jak ji zvládne Sam. Doufala jsem, že ho snad najdu, než děda mráz příjde. Bohužel zima přišla v plné síle a po Samovy se slehla zem. 

„Same!“ zavolala jsem jako pokaždé, když jsem byla na procházce a přitom ho hledala. Bohužel se nikdy neozval zpět. Dneska jsem se rozhodla jít co nejdál lesem od domu. Nemínila jsem se vrátit dříve, dokud nebudu pořádně zmrzlá. Sníh mi pod nohama křupal a najednou v  dálce jsem zahlédla něco zvláštního. Ne, nebylo to něco, ale někdo. Viděla jsem nějakou postavu. Jasně, občas se tu šel někdo projít, ale zase tak časté to nebylo a teď v zimě už vůbec ne. Postava mířila ke mě, pro jistotu jsem hleděla do země a doufala, že si mě nevšimne. Dokonce jsem změnila i směr, kterým jsem šla, abych se mu vyhnula. 

„Hledáte něco?“ uslyšela jsem ptát se  mužský hlas. Zvedla jsem k němu hlavu a zarazila se. Musel mě vidět a zamířit přímo ke mě, protože stál přímo přede mnou. Vpíjela jsem se do jeho krásného obličeje. Oči s medovým nádechem a vlasy jak havraní pera. Ostře řezané lícní kosti a rty červené, prostě k zulíbání. Nemohla jsem z něj spustit oči.

,,Hledáte něco, slečno?" zeptal se podruhé a já bezmyšlenkovitě vyhrkla.

„Ano, hledám svou spřízněnou duši,“ vzdychla jsem. Zarazil se a nevěřícně zašeptal.

„Co jste to říkala?“ 

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a uvědomila si, co jsem to vlastně řekla. Zarazili mě totiž jeho oči. Měla jsem pocit, jako bych je už někde viděla. Jako bych je znala.

„Ale nic, promiňte mi to. Jsem jen na procházce," řekla jsem a pomalu se obracela zpátky ke svému domu. Zahlédla jsem ještě zamračení v jeho očích, než jsem se otočila k němu celá zády a začala od něj odcházet. Zprudka jsem se zastavila, když jsem zaslechla jeho slova.  

„Důležité je neztrácet naději, jednou jsem ji ztratil, ale znovu ji našel a nehodlám dopustit, abych ji ztratil znovu!“ Otočila jsem se na muže a pohlédla jsem na něj.  Na tváři mu hrál rozkošný úsměv, který se mu odrážel i do očí. Udělala jsem pár kroků zpátky, blíže k němu. Pozorně jsem si ho prohlížela. Nenapadal mě žádný důvod, proč by mi zrovna tohle říkal.

,,Copak mě nepoznáváš, Hope?" zeptal se. Nechápavě jsem na něj hleděla, protože mě nazval mým jménem. Vždyť to nebylo vůbec možné. Hleděla jsem mu do očí, které byly tak známé, tak příjemně hřejivé jako oči, které jsem znala. 

„Same?“ zeptala jsem se opatrně. Věděla jsem už tehdy, že jsem blázen, když mluvím z vlkem, ale dneska jsem tomu nasadila korunu. Muž se usmál ještě víc a natáhl ke mě ruku. Chtěl se mě dotknout, ale ucukla jsem. 

„Ano, Hope, jsem to já,“ zašeptal. Mé ucuknutí mu nevadilo. Nechápala jsem, jak to bylo možné?

,,Jsem ten vlk, kterého jsi našla a zachránila mu život. Ten, který po tři měsíce našel útočiště ve tvém domě, kousek odsud. Jsem to já Hope, vrátil jsem se za tebou a už nejsem uvězněn v těle vlka."

„Ty... ale ty... jsi.... muž?  Ale... ale jak je to možné?“ najednou se mi objevili mžitky před očima.  Jakoby zdálky jsem slyšela ho křičet mé jméno, jenže jsem ho nedokázala zachytit. Aniž bych věděla jak, omdlela jsem.

Když jsem znovu otevřela oči, ležela jsem na pohovce u krbu. Bože, musela jsem na ní usnout, ale nepamatovala jsem si, že bych si na ní lehla. Dokonce jsem měla takový zvláštní sen, taková hloupá představa, že by Sam byl...

,,Hope? Jsi vzhůru,“ konstatoval někdo poblíž mě. Mladík, kterého jsem viděla v tom svém snu. Copak to přece jen nebyl sen? Hleděla jsem na muže s krátkými vlasy a úsměvem co mi podlamoval kolena.

,,Jo, jsem vzhůru, ale jak...“ odmlčela jsem se a rozhlédla po pokoji. Uchechtl se než mi řekl.

,,Žil jsem tu s tebou už tři měsíce, znám každý kout tohohle domu. Venku si omdlela a tak jsem tě sem odnesl."

,,Tohle je jen další hloupý sen," zavrtěla jsem hlavou a chytila se za spánky.

,,Ne, není to sen. Opravdu se měním ve vlka. V ten den co jsi mě našla, mě napadli vlci. Nebyli obyčejní, ale stejní jako já. Píchli mi něco, abych se nemohl změnit v člověka a zemřel tam. Ty jsi mě našla a teď už i vím, že to musela  být oměj."

,,Vlčí mor?" zakryla jsem si zděšeně ústa.

,,Znáš ji?" pozvedl obočí.

,,Ano, znám. Strýc mi z něj dělá čaj, pokaždé, když se vrátí," pokrčila jsem rameny. 

,,Zvláštní, moc lidí to nepije," sledoval mě zahloubaně.

,,To ne, ale chutná mi to," pokrčila jsem rameny a dodala.

,,Ale co má s tím společného oměj?"

,,Oměj, nebo-li vlčí mor, jak si ho nazvala, se dává ve smečkách vlkům, kteří se provinili vůči smečce. Podle toho v jaké je podán podobě, zůstane dotyčný takto po dobu roku až dvou, jako trest. Nemůže vyvolat svou druhou polovinu, ať se snaží jakkoliv," vysvětloval mi.

,,Takže tobě ji dali ve vlčí podobě a nemohl ses změnit v člověka. Ale teď jsi člověk, pokud dobře počítám, vlkem jsi byl jen čtyři měsíce."

,,Na tohle ti nedokážu odpovědět ani já sám. Nedokážu si to rozumně vysvětlit. V ten den co jsem zmizel, jsem cítil svého bratra. Když jsi zmizela v domě, šel jsem za ním. Mluvil na mě a byl nešťastný jako já, že se neproměním. Znovu jsem to zkusil a najednou jsem před ním stál," usmál se.

,,Dobře, jenže ničemu co říkáš úplně nerozumím." Hleděla jsem na něj a snažila se ty informace vstřebat.

,,Všechno ti vysvětlím postupně, jen mi věř, že jsem vlk.“ Prosil mě očima, tak jsem kývla hlavou a posadila se pořádně na pohovce. Usadil se pohodlně vedle mě a začal vyprávět.

„Tak, kde bych jen začal, no...“ Byl očividně nervózní, tak jsem se dotkla jeho ruky. Po mém dotyku se hned uklidnil a propletl si prsty s mými. Pak spustil a řekl mi to, co jsem vždy tušila, ale nikdy tomu úplně nevěřila. 

„Hope, věříš na nadpřirozeno? Na vlkodlaky, víly... No, zkrátka... věříš?“ Má odpověď byla jednoduchá. 

„Kdysi jsem věřila jako dítě, teď už moc ne.“ 

,,No, tak teď mi věř. Jsem jeden z nich..

„Jsi víla?“ uchechtla jsem se. Chtěla jsem ho poškádlil, jelikož mi už řekl, že je vlk. Vlastně všechno co se za dnešek stalo, mi připadalo jako hloupá pohádka. Jenomže v obličeji se mu nepohnul ani sval, když to vše říkal. On tomu pevně věřil, že je vlk Sledovala jsem ho a říkala si pro sebe, jak jsem hloupá, když věřím tomuto neznámému muži. I když ten pocit, že ho znám, byl z minuty na minutu silnější a silnější. A nejen to, mluvil o tom dni, kdy jsem ho našla, o mém domě, dokonce zmínil i den, kdy zmizel.

„Ne, Hope, nejsem víla. Nedělej si z  toho srandu. Je pro mě moc důležité, abys mi věřila. Doopravdy jsem vlkodlak, věř mi to, prosím.“ Otočil hlavou do boku, jako by se bál mé reakce. Nevěděla jsem zda mu věřit, ale jeho oči byli tak známé. Natáhla jsem tedy ruku a dotkla se jeho tváře. Jemně jsem mu ji natočila, aby se na mě podíval. Když to udělal, znovu jsem mu hleděla do očí. Pak se mi vybavili různé okamžiky, které můj vlk prováděl. Dokonce co dokázal jazykem na mých prsou. Nebyl to obyčejný vlk, nějak jsem to tušila, když jsem s ním dokázala komunikovat, ale nechtěla tomu věřit. 

„Myslela jsem si, že můj Sam není jen obyčejný vlk, promiň, já...“ zmlkla jsem a zčervenala jak paprička. Před očima mi totiž vyvstala právě ta vzpomínka na ten den, kdy mě vyrušil tak moc, až jsem se  musela udělat sama.  

„Ne, neomlouvej se. Jsem to já, jsem tvůj Sam. Znala si mě jako vlka a brala mě za svého i já tě beru jako svou. Jsi mou spřízněnou duší. Vím, že to cítíš taky. Řekla jsi to v lese. Jsem to já, Hope,“ zašeptal poslední slova. Mlčky jsme na sebe hleděli, kolem nás se rozhostilo ticho. 

,,Zamiloval jsem se do tebe, Hope," řekl, než si vzal mé rty v mocném polibku. Nijak jsem se tomu nebránila, spíš naopak, ten polibek jsem mu opětovala. Vzápětí mi pootevřel ústa a vsunul jazyk dovnitř. Proplétaly se v vzájemném boji a rozkoši, aniž by jeden z nich měl navrch.  Jeho ruce si položil na můj pas a přitáhl si mě blíže k sobě. Jeho rty nikdy neopustili ty mé. Jeho ruce putovali pod tričko a pomalu, jako by čekal odmítnutí, ho posouval výš. Nehodlala jsem ho zastavit. Bylo to až moc příjemné. Tento dotyk ve mě vyvolával pocity, které jsem dosud nepoznala. Tato touha byla něco, co mi v životě chybělo. Byl skoro u mých prsou, když jsem zaslechla, jak před domem prudce zabrzdilo auto. Nemínila jsem se tím zabývat, tohle bylo tak opojné. Rukou mi stiskl bradavku přes látku podprsenky, když se ozvalo hlasité bušení na dveře. Odtrhli jsme se od sebe a oba pohlédli ke dveřím. Příchozí byl velmi netrpělivý, jak dopadaly rány na dveře. 

,,Jdu tam," řekla jsem a rychle vstala. Rozum se mi s tímto přerušením probral k životy. Vždyť jsem ho ani neznala, ale stačil jeden polibek a dala bych mu všechno. Otevřela jsem dveře, abych zjistila, kdo je ten netrpělivý člověk za nimi. Stál tam mladík, kterému šlehaly z očí blesky. Aniž by se na mě podíval, vletěl dovnitř jako velká voda. Rychle jsem poodskočila ode dveří a běžela k pohovce, v obavě, že by ublížil Samovi.

,,Kde je?" zavrčel naštvaně, když vběhnul dovnitř.

,,Kde je, ten...“ nedořekl to. Zůstal stát jako opařený, když jeho pohled padl ke mě.

Cítila jsem, jak Sam vedle mě ztuhnul. 

,,Jak..." zadrhl se mladíkovi hlas, aniž by odtrhl ode mě pohled.

Co se to tu, doprdele, dělo?