Skrytá tajemství- 9.kapitola

,,Hope?" zašeptal nevěřícně její jméno . 

,,Není to ona, jestli na to myslíš," odvrátil jsem od něj tvář. Věděl jsem hned na koho myslí, dokonce jsem si i přál, aby to bylo možné. Jenže nebylo, Hope, má hvězdička, byla mrtvá.

,,Jsi si jistý? Nemůže to být přece jen ona? Možná... snad... no, není to možné... nebo by mohlo, bráško? Mohli jsme se tenkrát stejně jako teď  zmýlit a může být naživu?" zeptal se nevěřícně Thomas. Hleděl na mě s nadějí, kterou jsem vždy cítil. Jenže to opravdu nebylo možné. Nechtěl jsem ho zklamat, proto jsem ho objal a pevně držel, zatímco si vyplakával oči. Když se jeho vzlyky utišili, zvedl hlavu, kterou měl celou dobu zabořenou v mém hrudníku. Pak jako by ho něco koplo ode mě odskočil.

,,No tak, brácho. Jsi nahý!" vykřikl zděšeně, což mě rozesmálo. 

,,To jsem. Nechal jsem své oblečení ve stromě, ale říkals, že ho našli zakrvácené?" zeptal jsem se přemýšlivě. Vždyť to nebylo možné.

,,Jo, nevracel ses, tak Boris poslal chlapy, aby tě našli. Donesli jen tvé oblečení, roztrhané a zakrvácené."

,,Tohle je divné," zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem se okamžitě vrátit k Hope, ale nahý jsem nemohl. Taky mě zajímalo, jestli mé oblečení je stále v tom stromě. Pobídl jsem tedy Thomase, aby jsme to šli prohlédnout k tomu stromu. Souhlasil, protože mě nepotřeboval vidět nahého víc, než je nutné. Zatímco jsme šli, vyprávěl jsem mu co vše se stalo. Pro sebe jsem si nechal jen své erotické myšlenky na Hope a to co jsem před časem provedl.

,,Moc jsem ji neviděl, když jsem vás sledoval u toho rybníka," řekl zamyšleně.

,,Bude se ti líbit. Je opravdu úžasná, silná úplně dokonalá," řekl jsem s úsměvem.

,,Jako by sis ji chtěl nechat," zamračil se.

,,Jo, chci," přikývl jsem.

,,Řekl jsi, že to není naše Hope. Tak proč bys to dělal? Ve smečce je hodně samic, které by tě chtěli." 

,,Není to ona, i když v mnoha věcech ji je dost podobná. Nejen jménem, ale i chováním nebo něčím co řekla.  A samice nechci sám víš, jak jsou otravné," konstatoval jsem. Byl jsem si jistý, že to není moje Hope z dob, kdy jsme byli malí, ale kdyby vyrostla, myslím si, že by  byla stejná jako tahle Hope. 

,,Zdá se, že se ti líbí," prohlásil se stopou smutku, když jsme došli na místo, odkud jsem začal svůj úkol.

,,Nejen líbí, jak jsem řekl, je to má družka. Oblíknu se a vrátím se k ní. Všechno ji řeknu, vysvětlím a odvedu ji ke smečce," řekl jsem pevně odhodlaný. Pohlédl jsem do díry stromu, ale nic tam nebylo. 

,,Nic tu není," řekl jsem naštvaně.

,,Jsi si jistý, že je to tady?" zeptal se mě Thomas. V hlase mu však zazníval vztek.

,,Jo, jsem. Proč ten vztek?" zeptal jsem se ho. 

,,V autě mám oblečení kdybys potřeboval, pojďme tam."

,,Dobře, ale proč ti v hlase zaznívá ten vztek?" nechápal jsem. 

,,Proč? Ty se ještě ptáš? Řekl jsem ti o co se snaží Fric. Všem je jasné, že to nezvládne bez podvodů, ale Boris nad ním drží ochrannou ruku. Jsi jediný kdo může ochránit naší smečku, aby nedopadla špatně!" křičel.

,,Však půjdu domů a vezmu Hope sebou." nechápal jsem stále, co má za problém.

,,Vezmeš ji sebou, jasně. Nemůžeš se věnovat Hope a smečce zároveň. Fric a Boris mají jasnou představu co chtějí. Přivedeš jí tam a co?"

,,Co furt řešíš, Thomasi, vše bude v pořádku," pokrčil jsem rameny. 

,,Jasně, jasně, že bude," řekl. Po zbytek cesty už mlčel a zdálo se, že dost přemýšlí. Asi se snažil vše zpracovat. Když jsme konečně došli k autu, vytáhl pro mě oblečení a poodešel kousek dál. Rychle jsem se oblékl, abych mohl co nejdříve za Hope. Těšil jsem se, až mě uvidí a co řekne na to, že už nejsem vlk. Bude překvapená, usmál jsem se pro sebe.

,,Jsem oblečený, pojď se mnou, představím ti ji. Zamiluješ si ji, stejně jako já," usmál jsem se na něj, ale on se zamračil.

,,Ne, nechci ji poznat. Aspoň ne teď. Nejdřív urovnej vše ve smečce, pak se pro ni vrať. No tak Same, ona počká," prosil mě očima, ale nehodlal jsem ustoupit.

,,Ne! Je mou spřízněnou duší. Nemůžu ji tu nechat," nesouhlasil jsem s ním.

,,Spřízněná duše," odfrkl si, než pokračoval.

,,Naše Hope byla tvou spřízněnou duší, ne nějaká čubka z lesa!" zařval na mě.

,,Už jednou jsem ti řekl, ať ji tak neříkáš. Věř si čemu chceš, ale ona je moje. Nemůžeš žít neustále v minulosti."

,,Nežiju v ní, ale vím, jaký si byl, když zemřela. Hope byla tvá spřízněná duše, ne tahle rádoby holka."

,,Mýlíš se bratře. Hope, je mrtvá, ale tahle Hope žije. Chci ji! Ona je moje! Chápeš?"

,,Tvoje? Naše by mohla žít. Vždyť se nikdy nenašlo její tělo! Jen se předpokládalo, že ji sežrali divocí vlci. Mohla by někde být! Copak to nechápeš? Našel jsem tě, přestože všichni věří, že jsi mrtvý. Možná je to s ní stejné!" zařval. Celé mě tělo ztuhlo. Měl pravdu! Tělo hvězdičky se nikdy nenašlo. Mohla by přece jen tahle Hope byt moje hvězdička? 

,,Musím za ní. Musím zjistit, jestli to náhodou není ona!" Z toho odhalení jsem byl rozrušený, mohlo to být možné? Řekla, že ji sem přivedl strýc, kolem osmi let. Hvězdičce bylo sedm, když se ztratila. Hope si nepamatovala svoji minulost, bylo by to tedy možné? 

,,Nepůjdeš za ní!" zařval Thomas nasraně. Pohlédl jsem na něj a nechápal, kde se to v něm vzalo. Vždycky to byl stydlivý kluk, který se nepouštěl do bojů. Byl mýlí, hodný a opravdu ho měl každý rád pro jeho radostnou povahu. Tohle muselo být i pro něj nové.

,,Nevím, kde se to v tobě bere. Je mi líto, brácho, ale jdu si pro ni!" Otočil jsem se a začal se vracet za Hope. Musel jsem zjistit pravdu. Chci být s ní a na ničem jiném teď nezáleželo. Vše mi začínalo dávat smysl. To motto, to jak si dává ku kakau sušenky. Její rituály. Jediné co mi k ní nesedělo byla ta hudba. Ale na to jsem mohl přijít jindy. 

,,Same!" zakřičel Thomas, tak jsem se za ním otočil. V očích měl bolest, když

vytáhnul zbraň. 

,,Nedávej mi záminku to použít, bráško."

,,Stejně to neuděláš," zavrtěl jsem hlavou. Znal jsem ho, nikdy by neublížil ani mouše.

,,Riskneš to?" zašeptal s bolestí v hlase.

,,Na tohle nemám čas, brácho!" zavrčel jsem a chtěl se od něj otočit.

Jak se ptal, risknul jsem to, jelikož jsem věděl, že nevystřelí.

Jenže on vystřelil. 

Vystřelil!!!

Zasáhl mě do hrudníku, za který jsem se chytil a spadl na kolena. Zvedl jsem ke svému bratrovi pohled a nechápavě se zeptal.

,,Střelils mě. Proč?"

,,Promiň, bráško. Nechápeš to. Nevíš, jak se vše změnilo, cos nebyl doma. Nejdřív musíš zachránit smečku, tu holku můžeš mít potom." Při jeho slovech jsem dopadl na zem, kde si mě brala temnota. Netušil jsem, co měl v plánu, ale věděl jsem, že mě nechce zabít. 

,,Omlouvám se," řekl nešťastně a při další raně do zad, jsem propadl temnotě. V hlavě mi zněla jediná slova.

Odpusť mi, Hope....