Skrytí před světem- 5.kapitola

 

Zíral jsem na dveře, které se za ní až moc rychle zavřely. Nejdřív jsem si myslel, že to bylo vzájemné, jenže teď? Teď jsem tu stál vztyčený a nadržený po jednom vášnivém polibku od holky, co se mi dostala pod kůži jen svou přítomností. Nevěděl jsem co dělat. Chtěl jsem za ní běžet, ale moc rychle mi utekla. Zvláštní však bylo, že jsem ani necítil její pach. Proto jsem vzal do ruky mobil a uvažoval, jestli je lepší ji zavolat nebo napsat. Do háje, nevěděl jsem co dělat, vlastně jsem vůbec nechápal, co se tady stalo, když vše šlo od začátku tak hladce. Mobil jsem opět schoval, nejspíš jsem na ni byl příliš rychlí a to jí vyděsilo. Zítra je sobota a pak neděle, takže se musím připravit na ten oběd s mou rodinou. Budu mít na to celou sobotu a v pondělí za ní zajdu s omluvou a kyticí růží. Pořád jsem po ní toužil, jen to tedy zkusím vzít pomalu. Šel jsem si hodit sprchu a stále myslel na Harper a jak ji přesvědčím, aby mi dala další šanci vzít ji někam ven. Pták byl stále vztyčený, jak chtěl být uvnitř ní. Jediné co mi zbývalo bylo zavřít oči a představovat si Harper, jak mě bere hluboko do sebe.

***

V sobotu jsem vstal a koukl na mobil, jestli se neozvala. Nic. Co jsem vlastně čekal. Nechci být vtíravý, ale i tak mě to mrzelo. Nechal jsem to být a soustředil se na zítřek. Rozhodl jsem se, že si půjdu zaběhat a do posilovny, abych ji aspoň částečně dostal ze systému. Potřeboval jsem být další den fit, abych se předvedl své rodině, že k nim patřím. Celý den jsem byl nervózní a pak tu najednou byl den D.
Neděle…
Ty dny utekly jako voda, teď jsem tu opět stál před domem s dvěma kyticemi, které byly pro mou mámu a Hope. Snad jsem se trefil do jejich vkusu. Nervózně jsem přešlapoval a myslel na to, co bylo minule? Co když to bude stejné?
Zhluboka jsem se nadechl a chtěl udělat ten krok, abych zaklepal. Zrovna přijíždělo auto, které zastavilo na příjezdové cestě a vystoupila z něj dívka. Zůstal jsem na ni  hledět s otevřenou pusou. Nebyl to totiž nikdo jiný než Harper. Nevšimla si mě, když vyskočila z auta a šla otevřít kufr. Hleděl jsem na ni a vpíjel do sebe tu krásu, kterou oplývala. Náhle se otevřeli dveře a ven vyšel kluk s blond vlasy a modrýma očima, jestli jsem si pamatoval dobře, byl to můj bratr Thomas.
„Kočko počkej, netahej se s tím sama,“ zavolal na Harper.
,,Čau Jamesi," houkl na mě a běžel za Harper. Ta když ho uslyšela se otočila a spatřila mě. Hleděla na mě v šoku, než zčervenala  a mírně se usmála,  pak věnovala Thomasovi pohled. Mezitím ze dveří vykoukla Hope, takže jsem se od Harper musel otočit.
„Vítám tě tu, jen pojď dál," usmála se a zvala mě dál. Otočil jsem se na Thomase a Harper a Hope musela sledovat můj pohled, protože řekla.
,,Neboj se, oni to zvládnou. Thomas se může přetrhnout kvůli jídlu, zvlášť když peče Harper,“  zasmála se. Doufal jsem, že jen kvůli jídlu, říkal jsem si. Pak jsem měl chuť se praštit, vždyť žárlim na svého vlastního bratra. Odtrhl jsem od nich pohled a usmál se na Hope.
„Pro tebe,“ podal jsem ji menší kytici žlutých květů. Pusa se jí šokem otevřela, ale hned se usmála.
„No teda, moc děkuji. A nestůj pořád u dveří, pojď dál a sedni si rovnou ke stolu," zvedla ruku, aby mě navedla kam mám jít. Vedla mě do obrovské  jídelny, kde ještě nikdo nebyl.
„Moji rodiče, teda máma, je tu někde?“ podíval jsem se s otázkou na Hope. Jen na souhlas kývla a pak řekla.
„Hned tu bude."
Během chvíle jsem ji uviděl. Stála ve dveřích a jen na mě zírala. Vstal jsem od stolu, u kterého jsem čekal, než všichni dorazí. Přišla blíže ke mě a vteřinu váhala, ale pak mě objala a to dost silně. Objetí jsem ji vrátil, vůbec jsem netušil, jak důležité to pro mě bude.
„Neplač prosím,“ řekl jsem ji, když jsem ucítil, že má slzy na krajíčku. „Pokusím se, můj chlapče, ale nic neslibuju. V tohle setkání jsem nikdy nedoufala. Stále jsem věřila, že někde žiješ, ale je to tak dlouho,“ vydechla v hlase zaznívajíc smutek.
„Žiju, ehm... mami?“ nevěděl jsem jestli ji tak můžu říkat.
„Ano, Jamesi, řikej mi mami, prosím. Jsem tvou matkou i když jsi dlouhé roky se mnou nebyl.“ Chtěl jsem brečet, při jejich slovech, ale zadržel jsem to. Podal jsem ji kytku, která ležela na stole a byla pro ni.
„Pro tebe mami,“ podal jsem ji kytici plnou jemných barev. Rozechvělo se mi srdce, když jsem viděl, jak se jí rozzářili oči.
,,Děkuju, Jamesi," vtiskla mi polibek na tvář. Hope k nám přišla blíž a vzala ji kytici z rukou.
,,Dám jí do vázy," usmála se.
V tom vešel můj druhý brácha a hleděl na kytici v Hopeiných rukou.
„Snažíš se mi sbalit, Hope?“ zeptal se ležérně. Trochu mě vyděsil, přece jen byl alfa a s nimi nebylo radno si zahrávat.
„Ne, já... víš, byl to prostě dárek. Donesl jsem je pro hostitelky, tvé ženě a mámě,“ zakoktal jsem se nervózně.
Hope se postavila vedle něj a hned ho plácla.
„Same, to se nedělá, neděs ho,“ pokárala ho. Pak objala a políbila na líčko. Sam k ní natáhl ruku a jemně se usmál.
„Promiň, já prostě musel. Přece jen, je to brácha a mám na to bratrské škádlení právo," mrknul na mě. V tom vešla Harper a já  je přestal vnímat. Jen jsem zíral, jak jí to dnes moc slušelo. Zamračila se na mě a já se vrátil do přítomnosti.
„Same, nebojím se, že by měl zájem o mě,“ slyšel jsem zrovna šeptat Hope a nebyl jediný. Máma, táta i Thomas je slyšeli. Najednou to bylo jako by se zastavil život a přival chladný vzduch. Našim skvělým uším bohužel nic neušlo.
,,Buď hodný," zašeptala Hope a začala pomalu všechny usazovat. Sam ke mě přistoupil a otočil se na Harper.
„Harper, toto je náš ztracený bratr James, sedni si vedle něj,“ představil mě. Z ní vyprchala veškerá barva, jak byla v šoku. Stejně jak všem v místnosti, když jsme se viděli poprvé.
,,Tohle je Harper, nejlepší kamarádka mojí ženy a nejlepší pekařka v okolí," představil i ji.
Vůbec si nevšiml, našich reakcí, dokud Harper nepromluvila.
„Brácha? Cože? Jak je to možné???“ hleděla na střídačku na mě a jeho.
,,Všechno ti vysvětlím," špitla Hope a vzala ji stranou.
,,Harper neví, kdo doopravdy jsme, tak jí to hlavně neukazuj," stiskl mi rameno Sam a šel pomoct Thomasovi s nějakými krabicemi. Přemýšlel jsem, proč tu teda je, když nic neví. Pak mi to došlo, musí tu být jako nárazník, kdyby se někdo z nás moc rozohnil. Přece jen přítomnost obyčejného člověka nás nutila mírnit se. Kdyby lidé zjistili kdo doopravdy jsme, nejspíš by začal hon.
Máma nás po chvíli usadila ke stolu, kde jsme jedli a povídali si. Máma s tátou se vyptávali na mé děctví, zatím co oba mí bratři na přátelé sourozence a jiné věci. Harper si hlavně povídala s Hope, na mě se ani jednou nepodívala. Nemohl jsem to tak nechat. Jen co jsme všichni dojedli, mamka nás brala do vedlejší místnosti na kávu. Mírně jsem zpomalil a měl možnost tak chytit Harper za loket a pozastavit ji taky.
,,Musíme si promluvit," zašeptal jsem.
,,Není o čem," ucedila a chtěla jít pryč.
,,Harper, nemůžeme takhle kolem sebe chodit. Omlouvám se jestli jsem byl příliš dotěrný. Co kdyby jsme byli alespoň přátelé." Chvíli mě sledovala, než přikývla.
,,Dobře, ale žádné rande," zdůraznila.
,,Neboj se, žádné rande. Avšak..." odmlčel jsem se a ona se zamračila.
,,Avšak co..?"
,,Budu tě muset pokaždé pokutovat," mrknul jsem na ni.
,,To nemyslíš vážně," zalapala po dechu.
,,No, možná by tu něco bylo," zasmál jsem se.
,,Co?!" vyštěkla.
,,Možná bys mě pokaždé ukecala snídaní," zamrkal jsem prosebně. Možná ji nemám zatím zvát na rande, avšak tohle by mohlo být takové menší oťukávání. Pak by třeba i svolila.
,,Snídani?" zamračila se.
,,Jo, máš všechno výborné. Takže bych mohl pokaždé přimhouřit očko, když bys porušila silniční pravidla. Samozřejmě bych ti je zaplatil," pokrčil jsem lhostejně rammeny a hleděl do jejich překrásných očích.
,,To beru, ale platit mi je nemusíš. Zítra čekej svou snídani," přikývla. Více se už se mnou nebavila, odkráčela do vedlejší místnosti s nosem a bradou zvednutou jak královna.
Sám pro sebe jsem se usmíval, jelikož tohle byl dobrý kšeft. Nejen, že budu mít denodeně snídaně, ale každý den budu moct okouzloval Harper.

Však ty budeš moje, pomyslel jsem si a šel za ostatními, než mi všechny koláče vyjedí.