Skrytí před světem- 10.kapitola

 

Omlouvám se, v poslední době jsem stále v práci. Není moc času, takže kapitoly nestíhám. Snad se to uklidní a budu moc přidávat opět častěji. Tak se na mě nezlobte, prosím CamillG

Hleděla jsem na Jamese, jak se chystá do práce a byla ráda za chvilku samoty, která mě brzy čekala. Za těch pár dní se toho semlelo tolik, že jsem si nebyla jistá, co vlastně cítím. Přestože jsem věděla něco, co bych raději zapomněla.
Když jsem se probudila po tom úžasném sexu, došlo mi, kdo vedle mě leží. Stejně tak to muselo dojít i jemu, ale nedal na sobě nic znát. Byla jsem vyděšená, ale rychle to skryla, jelikož to mohl být problém. Avšak jeho nahé tělo a úsměv, který mi dal mě rozpálilo. Vzpomínky na noc a na ráno poté mě bičovaly pokaždé, když jsem na to pomyslela. Dokonce i dnes ráno se rozehrál na mé tělo, které s ochotou odpovídalo. Šel ke dveřím, kde jsem zrovna stála a sledovala ho, jak pomalu ke mě jde. 
„Harp, mě se nechce do práce, raději bych tu zůstal s tebou,“  sevřel mě v pase. Věděla jsem už z jeho pohybu, že nechce pryč, ale pro mě to bylo lepší. Chvíli klidu, abych si vše rozmyslela, byla vítána. Jednou nohou byl už z bytu, jenže druhou jestě v něm. Byl v té jeho sexy uniformě, ve které mu to tak moc slušelo. Potřebovala jsem být chvíli sama se svými myšlenkami, ale na druhou stranu jsem chápala co prožívá. Přece jen druhové nechtějí být od sebe dlouho, zvlášť ti, co ještě nejsou spáření. Držel se ještě dobře, za což jsem byla vděčná. Netušila jsem kam to s námi povede, ale musela jsem ho aspoň nějak uklidnit.
„Já vím, ale neboj se, v pekařství být ráno nemusím," usmála jsem se, než jsem pokračovala.
,,Trochu to naše doupě uklidím a na oběd ti něco dobrého uvařím. Stav se tu v poledne a poobědváme společně.“
„Líbí se mi, jak jsi řekla naše doupě,“ uculil se na mě a přitáhl k dlouhému polibku.  Nerada jsem ho ukončila a odtáhla se od něj. Stále jsem si nebyla jistá sama sebou, nemohla jsem mu říct kdo jsem, proto jsem to musela všechno promyslet. Tak jsem se jemně usmála a řekla.
„No tak, běž už nebo přijdeš pozdě.  Ještě by tě vyhodili nebo nebudeš moct přijít na oběd.“ Na potvrzení mých slov se ozval ze zdola klaxon auta, které stálo před domem. Čekal tam jeho kolega, se kterým bude mít dnešní službu.
Ještě jednou mě políbil, než se odtáhl a udělal krok ven.
„Když na tom trváš půjdu, ale v poledne jsem tady. Ty moje sladká sušenko, slib mi, že tu budeš a tohle," ukázal mezi nás, než pokračoval.
„Ať je to cokoliv, zkusíme. Prosím tě o to.“ Zavřela jsem oči a sklopila hlavu.  Nechtěla jsem, bála jsem se, bylo to riziko, ale riskovat se má nebo ne? Netušila jsem. Přesto z mých úst vyšlo jen jedno slovo.
„Slibuju.“
Poslední polibek, než se vyřítil ze dveří a během chvíle jsem slyšela odjíždět auto od domu. Myšlenky, které se snažili prodrat skrz mou mysl mě děsili. Zavřela jsem dveře a rozhlédla se kolem sebe.
,,Tak čím začnu?" zašeptala jsem do ticha bytu. Pohlédla jsem jedním směrem a rozhodla se.  Začnu ložnicí, strávili jsem tam snad celý víkend.
Úklid mi netrval dlouho. Zapnula jsem si u toho muziku a užívala tu pohodu a klid. Myšlenky mě dál bombardovaly, ale snažila jsem se je nevnímat. Aspoň do té doby, než jsem vařila oběd. Moc se mi líbila představa být s ním, vařit pro něj a být třeba i tady. Povzdechla jsem si, když mi došlo, jak moc jsem byla zvědavá, jakou dobu mi bude trvat, než mu to moje tajemství budu muset říct. Možná bych to mohla zkusit, být s ním. Myslí si, že jsem člověk, takže s pářením nejspíš ještě chvíli počká. To mi dávalo naději, že bych mu vše ještě říkat nemusela. Možná bych mohla najít řešení, abych tady mohla zůstat. Vzpomínka na minulost mě zabolela u srdce. Nechtěla jsem na to myslet, jenže to bylo součástí všeho. Blížila se hodina, kdy přijde domů a ještě jsem si nebyla úplně jistá co bude, ale za zkoušku to přece stálo.
Dokončovala jsem oběd a stůl už měla prostřený. Dokonce jsem byla rozhodnutá, že to s ním skusím. Je to můj druh, jsme předurčení být spolu, ale rizika tu byly i nadále. Chtěla jsem být šťastná, proto jsem se rozhodla, že najdu způsob, jak být. Nikdy mě zde nenašli, takže šanci přece jen nějakou mám. Můžu být šťastná a mít muže, který by mě mohl milovat. S tímhle rozhodnutím jsem začala chystat na stůl. Šla jsem zrovna do kuchyně pro polévku, když v tom zazněl zvonek. Ten můj sexy vlček nejspíš zapomněl klíče, jak byl ráno roztěkaný.
„Už jdu,“ zavolala jsem ke dveřím a utřela ruce do utěrky.
Došla jsem k nim a otevřela je. K mému překvapení to nebyl můj sexy uniformovaný vlček, nýbrž nějaká divná ženská.
„Ano prosím? Hledáte někoho?“ Ta nádhera si sundala vtipně velké brýle z očí a nepřirozeně se usmála.
„Bydlí tu James?“  Zarazila jsem se, ale nakonec přikývla.
„Ano, bydlí tu. Každou chvíli by měl přijít,“ řekla jsem a čekala co řekne dál. Jenže nic neřekla, místo toho vzala kufr na kolečkách, co ji stál u nohy a vešla dovnitř kolem mě.
,,Počkat! Kam si jako myslíte, že jdete?!?“ obořila jsem se na ni.
„Ach zlatíčko, kam bych asi šla, přece nebudu venku. Počkám na svého snoubence pěkně tady," zasmála se, než pokračovala.
,,Jsem tak ráda, že si konečně našel hospodyni. Přece to nebudu dělat pořád já, ještě bych si zničila svoji manikúru,“ ukázala na mě svými dokonale upravenými nehty. Zůstala jsem na ni hledět a vůbec nic nechápala
„Snoubenka?“ vypadlo ze mě nakonec. Prohlížela si dům, ale po mé otázce se na mě otočila.
„Ano zlato, snoubenka. Copak jsi mě neslyšela a nebo nemluvíš touhle řečí? Počkat, ty jsi cizinka?“ natočila hlavu na stranu. Nechápala jsem co to ta plastová barbína mele. Vždyť James snoubenku nikdy neměl. Moment! Došlo mi něco, co mi řekl. Měl jeho bývalou, která se měla stát snoubenkou. Jenže ji nikdy nepožádal. Tak kdo je tahle mrcha? 
„James nemá žádnou snoubenku,“ řekla jsem. Neuhnula jsem pohledem a čekala, co mi na to řekneš.
„Zlato, ale jistě že má. Já jsem jeho snoubenka. Je pravda, že jsme se dlouho neviděli, ale na věci to nic nemění. Taky jsme byly chvíli od sebe, ale pauzy jsou přece normální. To lidé dělají. Jak by jinak přišli na to, že jsou pro sebe jako stvoření? Jsme spřízněné duše," mrkla na mě. Stvoření pro sebe? Spřízněné duše? Tohle se mi honilo hlavou celé ty dny, kdy jsem byla s Jamesem. Dokonce jsem si byla jistá, že jsem nebyla jediná, kdo to tak cítil. Jenže jsem se mohla i mýlit. Nemusel mě cítit jako svou družku.
Začínalo toho na mě být nějak moc. Věřila jsem mu, ale...
Co když mi lhal, mohl mě jen zlákat do postele. Jenže to se mi nezdálo. Znovu jsem se na ni podívala, byla krásná. Postavu měla modelky, blonďaté vlasy jí spadaly po ramena a chovala se tu, jakoby jí to tady patřilo. Přízvuk byl cizí, takže nebyla odsud. Zavřela jsem oči a rychle přemýšlela.
,,Odnes mi kufr do ložnice, skočím si do sprchy, než přijde. Po tak dlouhé cestě chci být čistá, než si vyšukáme mozky z hlavy," zachichotala se.
Pak vytáhla něco z kapsy a podala mi to. Vzala jsem to do ruky a cítila, jak mi srdce probodl nůž.
,,Tohle dej prosím ke stolu, chci, aby viděl naší nejkrásnější chvíli. Miloval to město, chtěla bych tam s ním strávit líbánky," zachichotala se znovu. Stiskla jsem ruku do pěstí a podala ji fotku Jamese a jí zpátky.
„Je mi líto, budu už muset jít. Vyřiďte Jamsovi, že jídlo je na plotně. Já... já už opravdu musím.“ Otočila jsem se k ní zády a spěchala ke dveřím. Musím hned zmizet, než se mi slzy vyderou z očí.
Taky jsem nechtěla, aby mě tady ještě viděl. Nejspíš by mi lhal. Každou chvíli se vrátí, jenže já už tu nebudu.
„Jasně zlato, neboj a peníze si s tebou vyřeší pak sám, oui?“ ozvala se za mnou ta vyzáblice, která se neráčila ani představit.
„Jasně, s tím si vy nemusíte dělat starosti,“ řekla jsem a zabouchla za sebou dveře. Věděla jsem, že je na cestě a tak jsem se raději  schovala za křoví. Dřepěla jsem tam a sledovala, jak ho kolega vyhodil a on mířil s úsměvem ke dveřím. Bolelo mě srdce, když jsem ho sledovala. Chtěla jsem nám dát šanci a tohle byl výsledek. Doufala jsem, že by mi mohl pomoci s mým osudem, který zvolili jiní.
Dnes jsem však dostala zavyučenou. Nikdy jsem neměla povolit v ostražitosti, nikdy jsem neměla dovolit, aby se mě dotknul. Jakmile prošel kolem mě do domu, pádila jsem pryč. Výřilo ve mně spostu pocitů, otázek a emocí.
Mám mu věřit? Nemám mu věřit? Teď, když jsem to viděla trochu s odstupem, jak jsem se vzdalovala od jeho domu, jsem znejistěla.
Podle jejiho přízvuku a pár slov francouzsky, to musela být ta jeho bývalá, o které mluvil. Jenže co to doprdele řekla o pauze. Pak tu byla ta fotka.  Měli se k sobě na ní a nebyla focená až tak dávno. Ne! Zařvala má mysl. Na tohle jsem teď neměla náladu, lámalo se mi srdce a jediné na co jsem myslela byly oni v těsném objetí, jak se teď milují v posteli, ve které jsem se s ním milovala já.
Kéž bych tu měla svou kamarádku, jenže ta je teď se svým druhem pryč. Určitě by mi poradila a vyslechla mě.  Znáte ten pocit, jak na někoho myslíte a najednou se ozve?  Telefon mi zrovna pípnul zprávou.

Hope: Čau Harper, dozvěděla jsem se teď o nehodě. Věřím, že jsi v dobrých rukou ;-)

Harper: Už jsem v pořádku, ale jak to víš?

Hope: To víš, mám své zdroje...

Zdroje? Kdo by mohl... Doprdele!

Harper: Neříkej, že…

Byl jediný člověk, který mě napadnul a její zpráva to potvrdila.

Hope: Ano, kdo jiný by to byl. To víš, má pocit, že nás musí o všem informovat :-D

Thomas, to on jí to řekl. Psal mi ráno po nehodě. Klidně by pro mě k Jamesevi přišel, kdybych chtěla. Byl to dobrý přítel. Oči se mi zamlžili slzami, když přišla její další zpráva.

Hope: Tak co kámoško, už jsi se zamilovala? Ty pohledy co jste na sebe házely u nás, mluvili za vše :-)

Harper: Popravdě... možná... ale nevím. Jo... ne...

Zprávu jsem smazala, netušila jsem, jak to říct. Její další zpráva mi ještě víc sevřela srdce.

Hope: Neboj se, nikomu nic neřeknu, dokud si nebudeš jistá. Myslím, že se k sobě skvěle hodíte. A snad mu brzy budeš věřit víc. A kdyby něco, nezapomeň, že jsem tu kdykoliv pro tebe. Má tě rád, viděla jsem to. Taky máte hodně společného...

Povzdechla jsem si a napsala jediné, co se na to dalo napsat.

Harper: Víc, než bys tušila…

Její poslední zpráva mě rozesmála.

Hope: I když tě mám rád a tvé koláče jsou božské, tak omluv mou ženu, teď má něco na práci. Brzy jsme doma. Sam

Harper: Dobře, mějte se. Promluvíme si až budete doma :-*

Tiše jsem jim záviděla jejich lásku. Před očima jsem opět viděla Jamese. Potřebovala jsem přestat o tom všem přemýšlet. Musela jsem něco dělat, abych nemyslela na to, co se stalo. Proto jsem zamířila do práce, kde snad brzy přijdu na jiné myšlenky. Zazvonil mi telefon, věděla jsem kdo mi volá a nezvedala ho. 
Potlačila jsem slzu a hovor odmítla.

Teď jsem s ním nemohla ani nechtěla mluvit.