Skrytí před světem- 11.kapitola

 

Podíval jsem se na hodinky snad už po sté. Carl se smál, mojí nedočkavosti, kdy už budu moct přijít domů k Harper. Konečně nastal ten čas, kdy mě odvezl domů, než pojede za svou ženou na oběd. Než jsme se rozešli, domluvili jsme se, že mě tady zase vyzvedne. Zamával jsem mu, když odjel a otočil se k chodníku směřujícímu k domu. Blížil jsem se k němu a těšil se na mou sušenku. Neviděl jsem ji několik hodin a po celou dobu mi chyběla. Zastavil jsem u hlavních dveří a vydal se nahoru po schodech. Bral jsem je po dvou a cítil její vůni. Ano! Usmál jsem se pro sebe, oficiálně jsem zamilovaný a totálně zblázněný do mojí sušenky. Odemkl jsem dveře a vůně oběda mě přímo omámila. Těšil jsem se na její jídlo, celý víkend jsme vařili společně a tohle udělala jen pro mě a znamenalo to hodně. Jenže vzápětí jakmile jsem zavřel dveře, mě praštila do nosu úplně jiná vůně. Znal jsem ji a nenáviděl. Vůně totiž patřila parfému, který jsem dřív snad i miloval. Cítil jsem ho všude v bytě a  s tím i tušil něco špatného. Šel jsem ke kuchyni, kde u kuchyňského ostrůvku stál kufr. Velký kufr se pyšnil značkou Louis Vuitton, který zbožňovala ta poslední ženská na světě, kterou jsem chtěl vidět. Někde tady byla Gisell a kdo ví co nalhala mojí sušence. Její vůně tady také byla, takže tu někde musí být. Sáhl jsem si na kořen nosu a zanadával, pak jsem uslyšel cupitání vysokých podpadků.
„Oh, mon amour, konečně jsi doma,“ zvolala šťastně. Zvedl jsem k ní oči, jen abych viděl, jak ke mě běží. Nestačil jsem se jí vyhnout, když na mě skočila a přisála se na mé rty. Rychle jsem se vzpamatoval a odtrhl ji od sebe. Udělal jsem pár kroků od ní a zavrčel.
„Ano, já jsem doma, ale co tu děláš ty?? Nemáš být někde na druhé straně světa? Neodpovídej! Vlastně mě ani nezajímá kde máš být, spíše kde být nemáš. A to je tady! Co tu pro boha děláš, Giselle?“  Vztek se mnou lomcoval a snažil jsem se udržet, abych ji nezakroutil krkem.
Culila se na mě a snažila se svůdně zamrkat, avšak se mnou to absolutně nic nedělalo.
,,Co tady chceš," povzdechl jsem si, když neodpovídala.
„Rozhodla jsem se, že by ta naše pauza mohla už konečně skončit, nemyslíš?“ přiblížila se ke mě a snažila se dotknout mého hrudníku. Ucukl jsem před její rukou a v hlavě si opakoval mantru. Zhluboka dýchej, nezabíjej ji. 
,,No tak, Jamesi, ta pauza je už dlouhá, chyběl jsi mi," zavrněla. Vztek se ve mě zvednul, až jsem zařval.
„Pauza!? Co to, doprdele, meleš!?"
,,No, to co se stalo, než si odešel. Byla to jen malá nehoda," zasmála se.
,,Nehoda? Zbláznila ses? Když najdeš někoho koho miluješ ještě s ne vlastním penisem zabořeným až po koule, nazýváš nehodou? Nemůžeš počítat s pauzou, protože to rozhodně žádná pauza mezi náma nebyla a není, nemyslíš?!“  Tohle jsem si velmi nerad připomínal. Věděl jsem, že už ji nemiluji, nejspíš jsem ji ani nikdy nemiloval, aspoň ne tak jako svou Harper.
,,Ale Jamesi, přeháníš," mávnula na mě rukou.
Odfrkl jsem si a zavrtěl nad její logikou hlavou. Byl jsem rád, že jsem zjistil ještě včas, kdo doopravdy je. Jinak bych zůstal s ní ve Francii a nikdy nepotkal Harper. Kde vlastně byla? Musela slyšet co jsem řekl, snad to zmírní škody, které Gisell jistě napáchala.
„Mimochodem, kde je Harper?“ zeptal jsem se a rozhlédl se kolem, jestli se někde neskrývá. Gisell na mě nechápavě přivřela oči.
„Harper? Neznám žádnou, Harper, ale jestli myslíš tu tvou hospodyni, tak od té ti mám vyřídit, že oběd máš na stole," řekla otráveně, než se usmála od ucha k uchu a pokračovala.
,,Jsem ráda, že si mě konečně poslechl. Víš, je opravdu dobře, že sis konečně někoho pořídil. Konečně ti nebudu muset dělat…"
„Dost!“ zařval jsem a skočil jsem ji do řeči, až sebou trhla. Dobře, jen ať se mě bojí. Nechci jí tady a bude lepší, když zmizí, ale nejprve ji musím opravit v jejich myšlenkách.
„Nemám žádnou hospodyni, jediný kdo mi kdy tady vařil a konkretně i ten dnešní oběd, co tu tak nádherně voní, byla moje přítelkyně. Dívka, kterou miluju, Harper.“
Začala se smát, až se ohla v pase. Chtěl jsem jít ke dveřím, abych ji vyhodil, když tu promluvila.
„Ta holka co tu byla je tvá přítelkyně? To nemyslíš vážně?! Co na ni vidíš? Vždyť to byla taková obyčejná, tuctová holka. Vždyť nebyla ani hezky oblečená…“ Znovu jsem jí s  křikem skočil do řeči. Její slova byla jedem, který jsem nenáviděl.
„Tuctová jsi jedině ty. Nyní mě dobře poslouchej, řeknu ti to samé co tenkrát. Vypadni a nesnaž se ke mě vrátit. Nemám zájem o nic s tebou a už vůbec ne o tebe." Zamračila se a všechen humor z jejího obličeje zmizel. Chtěl jsem, ať to pochopí, tak jsem pokračoval.
,,Harper je má pravá láska. Ne ty. Svou šanci jsi měla, ale promarnila,“ zavrčel jsem. Byl jsem rudý vzteky. Harper jsem nezahlédl, nejspíš se skrývala v pokoji a plakala. Chudák holčička moje, co si jen myslela, když tu ta fiflena tak vpadla. Gisell byla mrcha od přírody, nedivil bych se, kdyby jí nakecala nesmysly.  Mračila se, ale zvedla hlavu s pevným odhodláním, odrážejícím se jí ve tváři.
„Dobře, jak chceš. Pro teď odcházím mon amour, ale nevzdám to,“ pohrozila. Popadla kufr na kolečkách a kráčela přímo ke mně. Ustoupil jsem stranou a otevřel ji dveře, aby už byla pryč.
„Už mi takhle nikdy neříkej, prostě na mě zapomeň! Tohle je opravdu už uzavřená kapitola," řekl jsem, aby pochopila, že nemá u mě šanci.
Natáhla ke mě ruku, jak se mě chtěla dotknout. Ustoupil jsem rychle dozadu, takže sáhla do prázdna. Došlo ji, že o tohle se snažit nemusí a šla ven. Zavřel jsem dveře a slyšel, jak klapají podpadky. Oddechl jsem si, že už je pryč a šel hledat Harper. Rychle jsem proběhl bytem, všude jsem cítil její vůni, jenže ona tu samozřejmě nebyla.
Do háje!! Mohlo mě napadnout hned, že odešla.
Popadl jsem telefon s účelem jí zavolat, ale hovor byl hned odmítnut. Prohrábl jsem si vlasy a vydechl. Muselo to být hodně zlé, když odešla a nezvedala mi telefon. Přišel jsem ke stolu do kuchyně, kde bylo prostřeno pro dva.
Nakouknul jsem do hrnců bez pokliček, kde mě uvítala úžasná vůně, jenže maso i brambory byly už pomalu studené. Popravdě mě stejně přešla chuť, protože jsem to potřeboval nějak vyřešit. Jenomže jsem netušil jak. Kdo mi poradí a pomůže v takové věci. Jediný kdo mě napadl byl můj malý bratr, který měl k Harper blízko jako ke kamarádce. Rychle jsem vytáhl telefon a napsal mu.

James: Čau brácho, potřebuju pomoc, máš čas?

Na odpověď jsem nečekal dlouho.

Thomas: Budu hádat? Že by Harper? Neboj, jsem velký znalec žen a obzvláště jí, co třeba večer?

Věděl jsem, že mu nenakopu prdel, i když za tohle co psal, bych to nejraději udělal.

James: Tohle jsme si už vyříkaly, ne? Jo, jde o ní.

Nebylo to kopnutí, ale cítil jsem se o něco lépe, když jsme mu připomněl náš malý rozhovor. Nechtěl jsem, aby chtěl to co já. Harper byla moje a on to naštěstí akceptoval.

Thomas: Hned se nečerti, brácha. Jen tě dražím. Tak v 8 v baru jako minule?

James: Ok, budu tam, čus.

Thomas: Jasně, tak čau a neboj se. Ona tě má ráda.

Musel jsem se pousmát. Bylo to na nás snad tak vidět? Tedy hlavně na ní? Jelikož já si jistý u ní nebyl. Věděl jsem, že ji chci celou, ale nebyl si už jist, zda ona bude chtít mě. Teď se k tomu ještě přidal ten dnešek.  Jen jsem jí to potřeboval vysvětlit. Musela pochopit, že jen ona je má jediná velká láska.
Moje první myšlenky byly na to, že počkám a nechám ji vychladnout. Promluvit si s Thomasem, který mi snad poradí. Jenže jsem nedokázal čekat takhle dlouho, stejně jako mé tělo. To začalo jednat rychleji, než můj mozek. Aniž jsem se nadál, stál jsem najednou před její pekárnou.
Nerozhlížel jsem se a bez přemýšlení vrazil dovnitř, jak velká voda. Měl jsem pocit, že vydím Harper, jak stojí za pokladnou, ale nebyla tam. Místo ní tu stál někdo jiný.
Co tu doprdele dělal, Thomas? Neměl by být doma?
„Brácho, co tu děláš?“ promluvil jsem na něj s nechápavým výrazem v obličeji.
„Já? Já nic... teda jo vlastně, já tu dneska pomáhám, víš? Harp si musela někam odskočit, hned bude zpátky.“ Byl nervózní, což jsem poznal hned. Jeho pohled neustále cukal k nohám. Na co se tam doprdele pořád koukal?
,,Thomasi?" zavolal jsem na něj, aby zůstal očima na mě a pak pokračoval.
„Kam šla? Na záchod nebo tu není vůbec?“Čekal jsem odpověď, jenže nic neřekl. Místo toho hleděl všude okolo jen ne mě do očí.
„Brácho, jsi nedočkavý, neboj hned tu určitě bude,“ řekl nervózněji. Najednou mu pípla zpráva. Vzal telefon do ruky a podíval se, kdo píše. 
„Nebo taky ne. Píše, že se zdrží," pokrčil rameny. Pohlédl mi do očí a už klidněji řekl.
,,Nečekej na ni. Zkus ji napsat nebo zavolat.“  Povzdechl jsem si, zvedl telefon a zkusil ji znovu volat. Telefon v místnosti začal vyzvánět. Zvedl jsem k němu hlavu a zamračil se. Vždyť to byl její telefon.
„No ne? Ona si ho tu zapomněla,“ zasmál se. Zamračil jsem se víc, když mi došlo, co se děje. Ty jeho roztěkané pohledy, nervózní chování a vyhodit mě co nejdříve odsud, plus jak mu mohla napsat, když telefon by tu zapomněla.
,,Uvidíme se pak večer, počkám než se vrátí a půjdu domů. Sejdem se v baru a pokecáme," mrknul na mě, jak se to pokoušel zakecat. Stále se mě snažil elegantním způsobem vyhodit. Jenže jsem nemínil odejít, když jsem s ní potřeboval mluvit. Proto jsem se naklonil přes pult, kde jsem očekával, že se bude schovávat.
„Koukám, že si kromě telefonu, zapomněla vzít i své tělo, že?“
Srdce mi pukalo, když jsem viděl její skleněné oči od pláče a tváře celé zarudlé.  Hleděla na mě s bolestí, kterou jsem chtěl sundat z její tváře.  Nemohl jsem ten zraněný pohled vydržet, proto jsem se kouknul na Thomase. V mém pohledu musel vidět vztek a myslel si, že je směřován na něj, jenže patřil Giselle.
„Jsem její kamarád už nějaký pátek, mám ji rád a držím s ní, pokrčil rameny. Více jsem se zamračil, než nám zamával a otočil se k odchodu.
,,Hele, nebudu vám dělat prostředníka. Půjdu a ty brácho, kdyby něco, neměj mi to za zlé, jo?!“ Otočil se a odešel dozadu, kde Harper kouzlila se svými lahodnými výtvory.
„Harper, pamatuj na to, co jsem ti řekl,“ zakřičel, než zmizel vzadu. Byl jsem zvědavý, co řekl. Zvlášť, když jsem jí potřeboval dostat zpět. Už tak bylo těžké, získat její důvěru.
„Co ti řekl?“ zeptal jsem se zvědavě. Pomalu se zvedla do stoje, ale pohled ke mě nezvedla ani mi neodpověděla na otázku. Povzdechl jsem si a zkusil to znovu.
,,Proč se přede mnou schováváš, sušenko?“ Natahl jsem k ní ruku, jenže se odtáhla, jakoby jí můj dotek odpuzoval.
„Teď ne, Inspektore Clouseau, nechci s tebou mluvit ani mít něco společného. S lháři se nebavím,“ odsekla. Doprdele, co jí Gisell jen nakecala.
„Nech si to vysvětlit. Není to tak, jak to vypadá,“ Skusil jsem. Uchechtla se a zavrtěla hlavou.
„No jo, bratři se poznají.“
Nechápal jsem o čem to mluví. Jen jsem viděl, jak ji ztrácím. Zvedla hlavu a musela v mém obličeji něco vidět, protože pochopila mé dilema. Rovnou mi odpověděla, jako kdyby mi četla myšlenky.
„Víš, co mi řekl tvůj mladší brácha?"
Zavrtěl jsem hlavou a mlčel, aby pokračovala.
,,Že věci někdy nejsou tak, jak vypadají. Jenomže mám oči, Jamesi a viděla jsem to, co jsem viděla. Teď prosím odejdi. Není už vůbec nic, co ona má a já ne. Takže běž za ní a na mě prostě zapomeň.“
,,Nemůžu na tebe zapomenout. Miluju tě a jsi moje, Harepr." řekl jsem, jenže ona svou tvář ode mě odvrátila. Pletla se, jen to neviděla.
Ty máš něco, co ona ne, sušenko. Moje srdce. Jenže jsem to neřekl nahlas. Stejně by mi teď nevěřila. Zíral jsem na ní, než jsem přikývl hlavou a otočil se na patě. Natáhl jsem ruku ke dveřím se svěšenými rameny. Nemínil jsem prohrát, musela pochopit, že je moje, ale teď mě nebude poslouchat. Potřeboval jsem přemýšlet, jak ji získat zpátky a donutit, aby mě vyslechla.
„Počkej!" vykřikla. Zůstal jsem k ní zády a zavřel oči. Srdce mi bušilo jako splašené a doufal jsem, že mě bude chtít vyslechnout.
,,Já... nevím proč, ale něco uvnitř mně mi říká, že ti mám věřit. Avšak hodně lidí už mě zklamalo a lhalo. Ach Jamesi, prosím, musím si to všechno promyslet. Jen mi dej nějaký čas,“ zašeptala poslední slova. Čas jsem ji mohl dát, ale ne moc dlouho. Neotočil jsem se k ní, ale s jistotou řekl.
„Dobře, sušenko, dám ti čas, který chceš. Až ti bude trochu líp, zavolej mi. Řeknu ti co se stalo, kdo doopravdy je ta ženská, kvůli které si odešla. Jediné co chci je, abych ti mohl říct svou verzi." Nakonec jsem se otočil a řekl jí přímo do očí.
,,Ještě jedna věc. Nikdy nezapomínej, že ti vždy budu říkat pravdu. Vždycky a za všech okolností.“ Otevřel jsem dveře a rychle vyběhl ven. Potřeboval jsem aspoň na chvíli přijít na jiné myšlenky, tak jsem zamířil do práce. Zavolal jsem Carlovi, aby mě vyzvedl kousek odsud místo u mě doma. 

Naposledy jsem se ohlédl k pekárně, kde zůstal můj život a slíbil si, že ji dám maximálně zítřek, než vtrhnu k ní domu, abych si s ní promluvil.