Stála jsem ve sprše a nechala na sebe dopadat kapky vody. Silně jsem přemýšlela nad tím, co jsem to právě vůbec provedla. Prostě jsem se neudržela, jednoduše řečeno, musela jsem se s ním spářit! Při tom co mezi námi bylo jsem cítila, že je to správné, mělo to tak být. On to cítil úplně stejně, aspoň teda myslím, spíš doufám. Vždyť nesu jeho znamení, stejně jako on to mé.
Ne!
Nelituju toho!
Křičela jsem ve své hlavě, jenže pak jsem znejistěla a slyšela se říkat: nebo jo?
,,Ah já vůbec nevím," zaúpěla jsem do vody. Moje vlčice byla šťastná, cítila jsem její radost i náklonost k němu. Vlastně je to dlouho, co jsem se cítila tak skvěle. Najednou to bylo, jako kdybych mohla létat, blbý serotonin, nadávala jsem si. Proč musím mít v sobě hormony štěstí. Hleděla jsem do padajících kapek, když se mé štěstí začalo vytrácet a střídala ho chmurná nálada. Najednou mi vyvstal v hlavě někdo úplně jiný, někdo kdo mě snad ještě velmi dlouho nenajde.
Jenomže, co když mě najde? Zjistí, že jsem se spářila za jeho zády a ublíží Jamesovi!? Nepřežila bych to, teď už ne, vlastně od chvíle co jsem Jamese poznala, tak ne. Zavřela jsem oči a dala hlavu pod vodu, přitom jsem si dodávala odvahu.
Zvládnu to, musím se přece vzchopit!
On přece taky musel cítit stejné spojení jako já, to splinutí jeden v druhého, vždyť i naši vlci se k sobě měli. Dala jsem si šampón do ruky a začala si mydlit vlasy, přitom jsem si znovu vybavila chvíli z před pár okamžiků.
,,Do háje, to bylo něco tak... tak... tak živočišné, divoké," šeptala jsem si.
,,Nejsem panna a sex mám ráda, ale s Jamesem to je něco úplně jiného, takové nespoutané," zavrtěla jsem hlavou, až mi napěněné pramínky pleskly přes obličej. Stoupnula jsem si pod proud vody, umyla vlasy a zbytek těla.
Vyšla jsem ze sprchy, zabalila se do osušky, pohlédla na dveře a zhrozila se. Doprdele, co si o mě jen pomyslí, vždyť tu musím být už strašně dlouho! Byla jsem úplně rozhozená, strach střídal šok a štěstí. Musím mu ukázat, že je vše v pohodě, že já jsem v pohodě. Přesto ve mě byla malá dušička, když jsem otevřela dveře. Jen co jsem ho uviděla, ztvrdly mi bradavky a chtěla jsem ho znovu. Rychle jsem sklopila pohled a ručníkem si začala sušit vlasy, abych se uklidnila.
,,Netušila jsem, že jste tak vášnivý, komisaři," usmála jsem se pro sebe stále omámená jím samotným.
,,To víš, to je tebou, sušenko moje," řekl mi. Teď jsem měla pocit, že jsem červená až na zadku.
Chtěla jsem ho znovu, ale dorazilo jídlo. Byla jsem překvapená, když donesl čtyři velké krabice pizzy, ale vysvětlil mi to tak, že jsem byla jen více nadržená. Otevřela jsem krabici a začala slintat. Vůbec jsem netušila, jaký mám hlad, zvlášť když na stole bylo moje oblíbené jídlo a dezert seděl naproti mě. Zaměřila jsem se proto na pizzu, miluju totiž kombinaci špenátu, sýru a kuřecího masa. Začala jsem si jídlo užívat, ale při nepatrném pohledu na Jamese, jsem se raději trošku zklidnila, aby si moje zvuky nemohl vyložit jinak. I když jsem stále měla šílenou chuť na něj.
Čím víc jsem cítila naše spáření, tím víc jsem chtěla být s ním. Měla jsem pocit, že musím něco udělat, nechtěla jsem být bez něho. Chtěla jsem se vedle něj probouzet i usínat. Chtěla jsem, aby byl u mě, když přijdu z práce nebo mu nachystat večeři, než přijde z práce domů on. Chtěla jsem, aby jsme byli spolu, cítila jsem to hluboko v srdci, že už nikdy nemůžu odejít. Moje srdce, duše, tělo, dokonce i vlčice, potřebovali jeho blízkost. Avšak nedařilo se mi vymáčknout, co po něm vlastně chci. Pomohl mi uklidnit se. Nakonec jsem bez rozmyslu vyhrkla, že chci, aby se ke mně nastěhoval. Sledovala jsem ho s napětím a doufala, že jsem ho nevyděsila. Vypadal zaskočeně, ale šťastně. Okamžitě souhlasil a v mém nitru se rozlilo příjemné teplo. Hned po jídle jsme začali balit jeho nevybalené věci, taky jsem si všimla, že nejsem jediná, kdo je tady omámena láskou. Jeho pohledy, letmé dotyky, políbení dokazovaly, že je také okouzlen. Na nic z toho jsem nebyla zvyklá, ale moc se mi to líbilo . Cesta autem trvala chvilku, ale zdálo se to jako věčnost. Řídil James, tak jsem ani nevnímala tolik cestu jako spíše jeho. Hlavou se mi v rychlosti výřili myšlenky, které mě trochu znepokojovaly.
Mám uklizeno?
Nepovaluje se mi někde podprsenka?
Přece jen u mě vlastně ještě nebyl, aspoň jsem si nemohla vzpomenout jestli někdy ano.
Konečně jsme se ocitli v mém, teď už teda v našem domě. Patřil sem, jak tam stál s krabicí v ruce a rozhlížel se. Jakmile jsem mu řekla, kam si může dát své věci, jen při slově ložnice, což je jen obyčejný název místnosti, se mu v očích objevil chtíč. Popadl mě a vypadalo to jako kdyby tu chtěl pokřtít všechny možné místa.
Hodil mě na postel a přiblížil se k polibku, který se neudál, protože zazvonil zvonek.
„Nechoďme tam."
„Hned jsem zpět," zašeptala jsem.
Rychle jsem vyběhla, abych vyprovodila nezvanou návštěvu a mohla se vrátit do tepla Jamesovi náruče. Nikoho jsem tady nečekala, jediný kdo chodil neohlášeně skoro kdykoliv, byl Thomas. Vždycky měl na něco chuť a prosil, ať mu něco dobrého upeču. Pokud to byl on, bude muset odejít a to hodně rychle.
Otevírala jsem dveře a dopředu varovala Thomase.
„No tak, Thomasi, to nemáš i jinou skrýš na sladkosti než můj dům?" Zbledla jsem, když jsem neviděla bratra mého druha, ale něco mnohem horšího.
Byla to má minulost, co mě dohnala a zazvonila na zvonek.
V hlavě mi lítaly jen dvě slova: NAŠEL MĚ. Jeho pisklavý hlas se donesl až do mých uších a moje srdce jen více splašeně bilo.
„Nazdárek, Harp, tak konečně se vidíme," řekl Bob. Zůstala jsem zaražená, ale snažila se rychle vzpamatovat. Pokud mi to bude trvat, přijde James a nastane bitka, při které by mohl být zraněn. Nemínila jsem to dovolit, proto jsem zvedla všechnu sílu v sobě, když jsem otevřela ústa.
„Vypadni!" procedila jsem mezi zuby.
„Copak se takhle vítá snoubenec, Harper?"
Šokovaně jsem otevřela pusu. Následně jsem leknutím vyskočila, když se mi omotaly ruce kolem pasu. Na sucho jsem polkla, teď nastane problém, který jsem nechtěla. James se mi hlavou otřel o místo, kde si mě označil a políbil ho.
„Snoubenec?" uchechtl se James.
,,To jsem, ale zároveň jsem něco víc." James se sice smál tomu, jak to řekl Bobovy, ale úsměv mu nedošel až k očím.
Hleděli upřeně na sebe, porovnávali síly, jak to u vlkodlaků bývá. Bob sice už nejspíš byl alfa smečky, ale James byl jen obyčejný vlkodak. Pohled mu však oplácel s hodností alfy. Bob nakonec přimhouřil oči, pohlédl mezi nás a s nepatrným zavrčením řekl.
„Vypadá to, že jsem se asi spletl." James mě pustil, chytil dveře a práskl mu s nimi přímo do obličeje. Než však stihli skrýt Boba, viděla jsem jeho naštvaný obličej, jak ústy naznačil; nikam neodcházím.
James se opřel o zavřené dveře a se zvědavostí mě sledoval. Měl tam i stopy nevybitého vzteku. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem spustila.
„Asi bych ti měla říct pravdu?" Sklopila jsem pohled, co nejvíc to půjde, nechtěla jsem vidět v jeho očích nenávist. Chytil mě za ruku a vedl směrem k sedačce.
„Pojď na to, Harper. Potřebuji vysvětlení, proč jsem toho hajzla nemohl dneska zabít. Věř mi, že jsem chtěl, moc chtěl, ale kvůli tobě jsem se ještě držel. Tohle bude velmi zajímavé povídání."
Počkala jsem, až se usadí, než jsem spustila.
,,Nevím, jestli nebyla chyba, aby ses sem nastěhoval."
,,Proč bych měl litovat, že jsem tady s tebou?"
,,No, protože za chvilku toho litovat budeš," prohlásila jsem.
„Teď ti řeknu celou pravdu o tom kdo jsem a proč to tajím..."
O den dříve v tajemných horách, kde vítr skučí a jeden smutný vlk bydlí...
Hope
To jsou mi ale líbánky, protočila jsem očima. Teda jo, pro všechny ostatní jsme oficiálně na líbánkách, které jsme ani neměli. Bohužel neoficiálně Sam vyjednává zpět příměří se směčkami, kterým stihl Boris, jeho nevlastní otec a strýc v jednom, vyhlásit válečný stav. Boris se pokusil zabít Samova otce Ryana, který mě unesl a skryl, když zjistil, že mě taky chce zabít. Skryl nás velmi dobře, takže to vypadalo, že jsme oba mrtví. Já jsem ztratila při útěku paměť, která se pak kouzly prodlužovala, zatímco můj milovaný Sam truchlil nad mou ztrátou. Naštěstí nás osud svedl opět dohromady. Nejen, že jsme se našli, ale zachránili ještě naší smečku před Borisovými chtivými rukami. Bůh ví, kde je mu konec, naštěstí nás nechává na pokoji. Když jsme ho porazili, zemřel u toho i jeho syn Fric. Namyšlený vlk, který by smečku zničil. Jenže jeho otec ho nejspíš nějakým způsobem miloval, takže stále čekám, že se vrátí, i když ostatní tomu moc nevěří. Tedy až na Sama.
Konečně nás už čekala polední zastávka, aby jsme se mohli vrátit domů. Bylo to zdlouhavé, ale plodné.
,,Neboj se, Hope, slibuju, že to vyřídíme rychle. Každý přijal mír, alfa Horské smečky určitě také příjme."
,,Doufejme, Same. Už se mi stýská po domově, je to už dlouho," povzdechla jsem si.
,,Já vím, taky bych byl radši doma v naší posteli, kde bych tě přivázal a nepustil až do rána," mrknul na mě a zastavil auto.
,,Tohle nesmíš dělat," zavrtěla jsem zamračeně hlavou. Rychle jsem se snažila uklidnit, jenže jeho slova mě zanechala nadrženou. To se opravdu teď nehodilo, protože jsme právě dojely k Horské smečce. Nebyla sice od nás zas tak daleko, ale ani blízko. Poslední smečka na naší zastávce domů, která byla velmi důležitá.
„Vítejte," přivítal nás alfa Ethan s úsměvem. To bylo dobré znamení. Předem jsme obvolali všechny smečky, aby nás očekávaly a nechtěli nás zabít, sotva by jsme dojeli. Naštěstí každý se schůzkou souhlasil. Věděli to jen alfové, aby se náhodou nestalo, že by nás chtěl někdo zarazit. Přece jen, Boris byl stále někde tam venku a my si museli raději dávat pozor. Podali jsme si s Ethanem ruce a šli rovnou do jeho kanceláře.
,,Myslel jste to v tom telefonu vážně, Same?"
,,Ano, chci mír, nechci válčit. Přineslo by to jen smrt a bolest," usmál se na něj. Porozhlížela jsem se kolem, pokaždé mě fascinovalo, jak každá kancelář ve které jsme jednali, vypadala úplně jinak. Jedna měla pohovku, jiná dokonce kulečníkový stůl navíc. Na stěně v kanceláři visel obraz Ethanovy rodiny, který mě něčím zaujal. Popošla jsem blíž, abych se mohla podívat. Byl na ni se svou zesnulou družkou a jejich dcerou. Ta holčička byla krásná a usměvavá, ale taky něčím povědomá.
„Přicházíme napravit to, co Boris zapříčinil. Nechceme válku a ani nepokoje a už vůbec ne ztráty na životech." říkal mu zrovna Sam.
„Ani my ne, Boris nám vyhrožoval, že se buď dobrovolně podvolíme vaší smečce a nebo je po nás. Nejsme nejsilnější, ale naše území máme skvělé," pokrčil rameny Ethan.
„Tak proč se nespojíte s jinou smečkou? Třeba sňatkem? Jak se tak dívám na obraz, který zaujal mou družku, máte dceru. Nemuseli by jste pak řešit útoky, které navrhnou bláznivý alfové, jako byl Boris," řekl přemýšlivě Sam.
Ethan si nalil panáka whisky a s pokynutím hlavy nabídl i nám, my však zakroutili hlavou.
Čekali jsme, až promluví, ale bylo to, jakoby se ztratil v myšlenkách. Nedivila jsem se mu, myšlenka, že by někdo využil takhle mou dceru, se mi příčila.
Pootočila jsem hlavu a všimla jsem si malé televize, která v rohu běžela bez zvuku.
,,Někdy je domluvený sňatek chybou," prohlásil Ethan. S tím jsem plně souhlasila.
,,Pojďme raději mluvit o míru," řekl Ethan, v hlase mu zaznívající prosba. Nechtěl o tom mluvit, tak Sam přikývl a začali spolu jednat o míru. Přestala jsem je vnímat a zadívala se na zprávy, které ukazovaly nějakou přestřelku v klenotnictví u nás doma. Něco na ni mě zaujalo, za chvíli jsem zjistila co.
,,Počkat, to je Jamse?"
Roztáhla jsem ústa do o a nejspíš svou myšlenku řekla i nahlas.
,,Jo, je," řekl Sam. Oba se obrátili k televizi a v té chvíli se tam zjevila Harper.
Ethanovi vypadla sklenička z ruky, jak prudce vstal z křesla a v ten moment mi všechno zapadlo.
Proto mi byla povědomá ta dívenka na obraze!
Přítomnost
Harper
James seděl vedle mne, sledoval mě s vážnou tváří a čekal, co řeknu. Nechtěla jsem mu o sobě nic říkat, aspoň ne takhle za takových okolností. Doufala jsem, že budu mít ještě chvíli čas. Otvírala jsem pusu, abych začala, když znovu zazvonil zvonek. Celá jsem ztuhla, první co mě napadlo bylo, že se Bob vrátil.
James mě pustil, vstal a šel rychlím krokem ke dveřím. V obličeji měl odhodlání, které značilo, že vyhodí kohokoliv kdo přišel. Rychle jsem vyběhla za ním, abych zabránila blížící se katastrofě. Doběhla jsem ho u dveří a dotkla se jeho ruky v naději, že ho tak zadržím.
Když je otevřel, spadl mi kámen ze srdce. Nebyl to Bob, ale stáli tam Sam s Hope, kteří měli být ještě na líbánkách. Oba měli nechápavý výraz, jelikož Jamese u mě nečekali, vždyť ani nevěděli, že jsme spolu. Hope jen spekulovala, ale dokonce podle výrazu na ni bylo vidět, že to nečekala. První promluvil Sam.
„Brácho, co ty tady?"
James mu s hrdostí v hlase odpověděl. „Já? Já tu ode dneška bydlím." Celou dobu jsem byla skrytá za jeho tělem, takže mě ani jeden neviděl, ale já na ně viděla dobře. Zrovna na sebe pohlédly, když jsem zahlédla jejich výraz, který mi naháněl obavy.
„Je tu Harper?" promluvila Hope nejistě.
,,Jsem tady," špitla jsem a vystoupila zpoza Jamese.
Hned se natáhla ke mně, popadla mě v objetí a skoro povalila na zem. Svírala mě v pevném objetí a jediné co z ní se zašeptáním vypadlo bylo; „Já to věděla."
,,Ano, věděla, ale potřebovala jsem nakopnout," zasmála jsem se.
,,To ano, jsem za tebe šťastná, ale je tu něco, co s tebou musíme probrat," zazněla ustaraně v dalších slovech.
,,Co chcete probrat?" zeptal se James.
,,Můžeme dovnitř? Nerad bych to probíral venku," usmál se napjatě Sam.
,,Jo, jasně, promiňte, pojďte dovnitř, dáte si něco k pití?" ustoupila jsem, aby mohli projít.
,,Ne, díky," řekli společně. Vydali jsme se k pohovce a poskládali se na ni. Naštěstí byla do el takže jsme se vlezli všichni.
,,Co se děje?" zeptal se James a přitáhl si mě více do náruče.
,,No, kde začít."
Sam se podíval nejistě na Hope, která přikývla, tak pokračoval.
,,Všem jsme řekli, že jsme na líbánkách, ale nebyla to pravda."
,,Cože? O čem to mluvíš?" zeptala jsem se. Hleděl mi přímo do očí, když začal říkat slova, při kterých jsem čím dál víc bledla.
,,O tom, že jsme putovali po smečkách, kterým Boris vyhrožoval, abychom uzavřeli s nimi mír. Včera jsme byly u Horské smečky."
„Harper? To ty jsi ta holčička v tom rámečku, že?" Podala mi zarámovanou fotku, kterou jsem třesoucí rukou vzala.
,,Ty jsi Harper Mountain, viď? Jsi vlk jako my a jedinou dcerou alfy Ethna a jeho zesnulé družky Katy, je to tak?" zeptala se. Chytila mě za třesoucí ruku, kterou stiskla. James mě těsněji objal, když mi začala stékat slza po tváři. Třesoucím hlasem jsem řekla.
„Aaano, jsem to já. Nechtěla jsem vás vystavovat nebezpečí."
Pohlédla jsem na každého zvlášť, ale zůstala pohledem na Jamesovi.
,,Nevěděla jsem, co jiného dělat." Otočila jsem se na Hope, abych řekla.
,,Těsně předtím, než jsme se spolu seznámily, jsem byla na útěku skoro rok... A tak jsem jim pověděla o mé minulosti a důvodu proč jsem odjela z domova a předstírala, že jsem někdo jiný. Že nejsem vlčice a jak je možné, že mě nikdy nikdo neodhalil.
Harpeřina minulost
V ten osudný den, který všechno změnil, jsem se potichu plížila večer domů, aby mě táta neviděl. Přece jen měl nějaké blbé pravidla.
„Jsi moje princezna, budoucí alfa samice, budeš vést tuhle smečku. Najdu ti slušného druha, takže žádné toulání po večerech, plížení se ven na proběhnutí samotná. Vždy musí jít někdo s tebou!"
Neustále mi to opakoval a kladl na srdce. Jenže jsem si chtěla vybrat partnera sama, stejně jako běhat kdykoliv a kamkoliv jsem chtěla. Bohužel neuběhlo moc dlouho a našel mi prý vhodného druha. Podle mě vhodný vůbec nebyl, taky jsem mu začala říkat pan blboun. Viděla jsem ho jednou, když nás otec seznamoval a to bohatě stačilo.
Byl takový nemastný, neslaný, takový divný. Netušila jsem proč zrovna on, ale mého otce nejspíš přitahovala oblast, kterou by spojením smeček dostal. Najednou mu bylo moje blaho ukradené. Nemínil se mnou o tom diskutovat a já se měla jen podřídit jeho vůli. Vždyť by zvětšil území a pak po ceremonii spáření, by z nás byl Alfa pár, to by potom mohl jít do důchodu a nechat všechno na nás. Nevím co si myslel, css s takovým blbounem. Můj sen je mít muže, který mě bude přitahovat pohledem, myšlenkou a hlavně svou osobností. Celkově, aby vypadal jak chlap a ne třasořiťka, jak tenhle blboun. Chtěla jsem si ho najít sama, ale otec byl neoblomný.
Prodírala jsem se tenkrát houštím, když jsem zaslechla blížící se zvuky. Raději jsem zastavila a schovala se do toho křoví. Jsem celá černá, takže jsem nebyla vidět. Taky bylo v můj prospěch, že se dokážu snadno skrýt a hlavně je noc. Ještě je tu můj dar, vzácný dar. Dokážu svůj pach skrýt, když chci, nikdo mě neucítí. Tento dar máme v rodině po staletí, ale jen v ženské linii. Neví to ani náš budoucí druh, dokud není po ceremonii, kdyby náhodou se stalo, že by toho chtěl nějakým způsobem využít. V minulosti se to kdysi stalo mé pra, pra a ještě několik pra babičce, díky čemuž málem vyvraždili celou smečku. Proto se to skrývalo, dokud jsme nebyly oficiálně spařené. Teď to mělo výhodu, že jsem se dokázala takhle skrýt před blbounem. Před pár dny zase přijeli, aby dojednali podmínky smlouvy.
Ze svého úkrytu jsem zaslechla hlasy, které se blížili směrem ke mě. Jsou dva? Počkat! Ten hlas znám, to je přece blboun, ale ten druhý nepoznávám. Zůstala jsem zticha a zaposlouchala se do jejich rozhovoru.
„Je to jednoduché, až se stanu alfou, tak jako první zabiju toho starého debila. Jen by mi tu překážel s jeho pitomými názory. Ty jsou tak ubohé a zastaralé, je to pořád samý mír a blaho smečky. Bla bla bla." Odfrkl si, než se mu ve tmě zaleskly zuby v úšklebku.
,,Potom pořadně ojedu tu jeho dcerunku. Vsadím se, že takového jako jsem já ještě neměla."
,,Spíš bych řekl, že neměla žádného, mohl bys mi ji pak hodit až s ní skončíš," smál se jak prase ten druhý. Ještě přitom i chrochtal.
Byla jsem znechucená, fuj, ten na mě teda rozhodně nevleze. Asi budu zvracet, jen z té myšlenky, že se mě dotkne. Tohle přece nejde! Chce zabít tátu a mě v podstatě znásilnit, protože se mu určitě nikdy dobrovolně nedám. Hlasy začaly utichat, když šli dál, za což jsem byla vděčná. Opravdu jsem nepotřebovala slyšet další podrobnosti, co se bude pak dít. Musela jsem to říct taťkovi, aby mu vypravil kožich a já měla klid. Rychle jsem utíkala domů, proměnila se a spěchala do kuchyně na něco k jídlu. V žaludku mi zakručelo, jako bych nejedla týden. S tátou stejně budu moct mluvit až zítra.
Na chodbě v kuchyňce jsem se střetla s blbounem a chrochtákem. Na sucho jsem polkla, když jsem je viděla a chtěla kolem nich projit, ale daleko jsem se nedostala. Zastoupili mi cestu a rázem jsem stála přitisknutá ke stěně. Skryla jsem strach, který ve mě vyvolali, aby netušili, jak moc se jich bojím.
„Ale kampak ty moje samičko?" začal se mě blboun dotýkat tou jeho nechutnou prackou. Zatímco chrochták se přiblížil z druhé strany, přejel mi prstem po paži a spokojeně zachrochtal.
„Do toho vám nic není, odstupte! Moje moc je tu silnější a váženější, než ta vaše!" rozkázala jsem jim. Pořád jsem tu byla dcera alfy, mé slovo platilo mnohem víc než těchhle dvou přistěhovalců. Podívali se na sebe, na tvářích úšklebky. Dostala jsem větší strach, který jsem okamžitě maskovala. Blboun byl sice vyhublina, ale jeho kámoš už zase tak ne, bohužel. Začali se najednou smát a já jen doufala, že je někdo hodně brzy uslyší. K mé smůle jsem na ně byla sama, jak jsem se vzápětí dozvěděla.
„Neboj se, děvenko, jsme tu úúúplně sami. Šli na jejich dospělácký běh lesem, něco jako mírové setkání a prý děti, necháme doma," řekl blboun Bob a znovu se oba smáli jako pominutí. Pak blboun zaměřil pohled na mě. V očích měl temnotu a chtíč.
„Takže co si zkusit zboží, které nabízíš, jestli není nějak vadné?" mrknul na mě.
,,Na to zapomeň!" vykřikla jsem.
A doprdele, teď vážně lituju toho, že jsem se šla najíst do kuchyně a raději si nedala tu čokoládu ze svých tajných zásob. Chrochtal, jelikož byl větší, mě chytil za ruce a postavil před sebe zády tak, že on stál za mnou a blboun přede mnou.
,,Pusť mě, ty hajzle!" vykřikla jsem a snažila se vykroutit z jeho sevření.
„Drž ji pořádně!" přikázal blboun a začal po mě šmátrat. Olízl mi krk, jakoby mě chtěl ochutnat, rukama zmáčknul moje prsa, až se z jeho úst vydralo spokojené zabručení. Když zamířil rukou dolů, byla jsem vděčná, že mám na sobě oblečení a né noční košili, nad kterou jsem předtím uvažovala, když jsem se chystala ven. Nemohla jsem to tak nechat, přece se jen tak nedám. Takhle ne, nenechám se tu znásilnit!
K mému dobru, jsem si pamatovala lekce sebeobrany. Nemínila jsem se jen tak vzdát. Než chytil lem mých kalhot, hlavou jsem bouchla dozadu a zároveň vymrštila nohou dopředu. Ten chrochtavý valibuk mě pustil a chytil se za nos. Blboun se zase chytil za rozkrok a zhroutil se k zemi. Na nic jsem nečekala a utíkala pryč, co mi nohy stačili. Přitom útěku jsem se proměnila ve vlčici a utíkala do lesa, kde jsem se schovala ve skalách. Nechtěla jsem se tam vrátit, ale musela jsem kvůli otci i smečce. Domů jsem se tedy vrátila až na druhý den.
Otec byl hodně naštvaný, nechtěl mě poslouchat, ptal se, kde jsem se toulala, proč jsem neposlechla a nezůstala doma. Chtěla jsem mu říct, co se v noci stalo a co jsem je slyšela říkat, ale ani mě nepustil ke slovu.
Pokaždé, když jsem chtěla promluvit, zarazil mě a pokračoval v monologu. Tak jsem si jen vyslechla, že nás oficiálně zasnoubili a svatba bude za rok až dodělá blboun i já školu.
Pak se znovu sejdeme a uděláme ceremonii, při které si ho vezmu za druha.
Uff, měla jsem jen rok na to, abych se z toho nějakým způsobem vykroutila. Po celou dobu jsem se snažila s otcem mluvit o té noci, co chtěli udělat mě a co se chystají udělat jemu. Nevěřil mi, myslel si, že to vše dělám naschvál. Nic se nezměnilo. Rok, uběhl rychleji, než kterýkoliv předtím a blížil se úplněk, kdy se ze mě stane Bobova družka.
Věděla jsem, že je to teď nebo nikdy. Nemínila jsem se stát jeho družkou, ani aby zabil mého taťku. Ten mě neposlouchal, takže jsem musela udělat jediné.
Utéct pryč odsud.
Sbalila jsem si jen to nejnutnější se svou zbylou nadějí, že mě nikdy nenajdou. S nadějí, že to taťka pochopí. S lítostí ze ztráty, jsem zanechala svému taťkovi dopis na rozloučenou. Také svůj pach jsem zanechala tady. Byl všude po domě a taky ještě na celé hranici, ale dál...
Dál už nic.
Jako kdybych tu stále někde byla, což byla moje jediná výhoda, co jsem měla oproti celé smečce. Budou mě hledat po okolí i po celé hranici.
Putovla jsem nějakou dobu z místa na místo, nikdy jsem se nezdržela na jednom místě dlouho. Nakonec jsem se usadila v malém městečku a našla skvělou kamarádku Hope. Pár dní na to jsem se seznámila s jejím strýčkem Ryanem. Zjistil mým nedopatřením, že jsem vlkodlak a učinila s ním dohodu. On neprozradí kdo jsem a já budu na Hope dávat pozor. Ozvu se mu, kdyby se něco dělo.
Tajit před ní pravdu, že jsem taky vlčice, nebylo tak náročné, i když jsem mnohokrát měla chuť, jí vše říct. Nejvíc jsem chtěla, aby to věděla, když se ona sama dozvěděla pravdu o sobě. Ale ještě to nešlo, nebyl ten správný čas. Nejspíš by nikdy ani nebyl. Musela jsem všechny chránit před Bobovou zlobou a i když mi Ryan slíbil, že ji i přesto co se událo nic neřekne, měla jsem obavy. Nadále jsem zkrývala pach a hrála si na obyčejného člověka, který neví, že se pohybuje v jiné smečce. Nikdo netušil, kdo ve skutečnosti jsem. Milovala jsem Hope a její novou rodinu jsem si o to víc zamilovala. Hlavně jsem si zamilovala jejího švagra Thomase, který se mi stal bratrem a nejlepším přítelem. Pak se objevil muž mých snů. Takový, o kterém jsem snila, když jsem byla mladší. Byl to ztracený bratr Samovy a Thomasovy rodiny a já se do něj až po uši zamilovala, jako do nikoho před ním. Nedalo se mu odolat, byl můj a já byla jeho. Dokud moje minulost nezaklepala na dveře.
Přítomnost
„Tak, teď víte vše. Nechtěla jsem to tajit. Nikomu z vás, ale musela jsem," pohlédla jsem na každého zvlášť. Viděla jsem na Jamesovi, jak zatínal pěsti a znovu je povoloval. Někdy v průběhu vyprávění jsem se od něj odtáhla, protože jsem se necítila v klidu. Zvlášť po tom, co jsem mu musela říct, že se mě jiný chlap dotýkal. Znovu jsem se cítila špinavá a toužila skočit do sprchy, abych vydrhla celé své tělo a zbavila se tak pocitu Bobových rukou na sobě. Možná se mě už ani James nebude chtít dotknout. Sotva mi ta myšlenka proletěla hlavou, natáhl se po mě a stáhl k sobě do útulného objetí.
Teď jsem se cítila v největším bezpečí, v jakém jsem mohla být. Jeho teplo prostupovalo každým ledovým kouskem mého těla a mazalo pocit špinavosti, který jsem měla pokaždé, když jsem musela vzpomínat na ten odporný den. Tady u něj, s ním, jsem se znovu cítila být v bezpečí, zvlášť, když pak přísahal.
„Já tě nedám, lásko a ostátní už vůbec ne, tím jsem si jist!"
Žádné komentáře:
Okomentovat