Po tom všem co nám Harper pověděla nastalo ticho. Musel jsem se ozvat, aby věděla, že má ve mně oporu a že ji nedám. Jeden slib jsem ji právě dal, ale nevypadala, že by tomu úplně věřila.
„Harper, opravdu se neboj, máš mě, nás, celou smečku, stojíme za tebou, viď, Same," podíval jsem se na bratra.
,,James má pravdu, stojíme za tebou," přitakal.
,,Bude mě chtít zpátky," povzdechla si nešťastně Harper.
,,Nedovolím to!" přísahal jsem.
,,Tvůj otec to taky nedovolí," usmála se Hope.
,,Jak si můžeš být tak jistá?" pohlédla na ni nepřesvědčeně Harper.
,,Protože čeká u nás doma, dokud tě nepřivedeme," oznámil jen tak Sam.
,,Cože?" znejsitěla Harper.
,,Mrzí ho to, chce se s tebou setkat, omluvit se ti. Nechce už žádné domluvené spáření, ale Bob na něj tlačí. Zuby nehty tě chce najít, ale Ethan tě chce jen zpátky," natáhl k ní ruku Sam.
„Já mám ale strach," prohlásila moje milovaná nešťastně.
Tolik jsem se snažil, aby cítila mou oporu a že ji neopustím, zdálo se však, že její strach byl jen větší. Byl jsem připravený ji bránit i před vlastním otcem, pokud by ji chtěl dát tomu debilovy.
,,Nemusíš mít strach, moc jsi mu chyběla, chce jen zpátky svou dceru," usmála se jemně Hope.
„Jenomže už je to tak dlouho, co jsme se s tátou viděli naposled. Po svém útěku jsem s ním neměla kontakt několik let. Třeba už mě nechce, co když se za mě stydí a nebo mě i nenávidí. Ne! Já, já, já nevím, nikam nepojedu, je to daleko a nemužu tu nechat pekařství jen tak, " řekla se strachem v očích.
Byla vidět její nejistota a bolest ze ztráty své rodiny. Chtěla ho zpátky, ale hledala i důvod, proč se tomu vyhnout. Naštěstí Hope ji promlouvala přímo do srdce.
„Harper, kamarádko moje, jak už Sam předtím řekl, je tady, u nás doma s Ryanem a Nicol. Chce tě vidět, dokonce vypadal, že mu je všechno jedno, touží jen po své dceři. Po tobě, Harp. Chce tě zpátky."
,,Něco vymyslíme, Harper," přitakal Sam.
,,Když si teď s Jamesem, tvá smečka je součástí té naší. Bob má smůlu, kdyby tě našel," usmála se šťastně Hope. Pohlédl jsem na Harper, která byla najednou strašně bledá. Hope měla pravdu, Bob má smůlu, ale ještě netušili, že je v něčem už pozdě. Zavřel jsem oči, když Harper oznámila to nejhorší.
,,Jenže on už mě našel, Hope!"
,,Cože?" vykřikli oba.
„Těsně před vámi tady přišel, tedy aspoň předpokladám, že to byl on," pohlédl jsem na Harper.
Chtěl jsem se ujistit, že jsem si to myslel správně od samého začátku, že ten blbec, co tu byl, chtěl mou dívku. Harper přikývla a ubezpečila mě tak, že jsem měl pravdu. Když jsem měl jistotu, pohlédl jsem zpět na bratra a jeho ženu, s hrdým úsměvem jsem řekl.
„Dal jsem mu jasně najevo, že jsme se spářili."
„Cože jste se?" hleděl na mě Sam, jak tele na nové vrata.
,,Já to věděla!" vyskočila Hope a tancovala dokola ve vítězném tanci. „Brácho, jsi snad nahluchlý nebo nevíš, jak to mezi vlky chodí?" zasmál jsem se.
,,Doprdele! Měla jsem se vsadit," zanadávala Hope. Otočil jsem se na Sama a zaměřil se čistě na něj. Mračil se a sledoval Harper, než přejel pohledem na mě.
,,Neměj strach, bylo to vzájemné. Miluju Harper, to co cítím k ní, jsem ještě k nikomu necítil," pokrčil jsem rameny.
,,Já jsem pro," radovala se Hope.
,,Jsem zvědavý, co řekne Ethan," odfrkl si Sam.
,,Sice nevím, jestli mě její otec uvítá s otevřenou náručí, ale klidně to pro ni risknu," hleděl jsem mu upřeně do očí. Po mém vyznání, se chvíli ještě mračil, během chvíle mu vyrazil úsměv a Hope měla na krajíčku.
Byli šťastní stejně jako já. Harper mě objala a dala pusu na tvář.
„Ty můj statečný vlku, když si se mnou, myslím, že zvládnu všechno. Je čas se postavit minulosti, ale budeš stát po mém boku a půjdeš se mnou, viď?" řekla mi stále svírající pas, v očích strach.
„S tebou? S tebou půjdu kamkoliv," přísahal jsem hrdě.
Chytil jsem ji pevně za ruku a všichni společně jsme šli ke dveřím. Zamířili jsme do domu smečky, kde nás čekal Harpeřin otec.
Přísahal jsem si, že udělám všechno proto, aby viděl že jeho dceru miluju, a že mu nedovolím ji odvést odtud pryč.
Ethan- otec Harper
Sedět v této místnosti a čekat na svou ztracenou a konečně nalezenou dceru bylo nekonečné. Ani jsem si nevzpomínal, kdy naposledy jsem ji viděl na živo. Každý den jsem ji mohl vidět jen na fotce, kterou mám neustále u sebe. Den co den si vyčítám, jaký blázen jsem byl a co jsem udělal za hloupost. Tehdy se ukázal Boris s výhrůžkami a mě nenapadlo nic lepšího, než nabídnout mou holčičku budoucímu alfovy, jedinému synovi blízké smečky, která by ochránila tu naší. Bob byl tenkrát ještě dítě, se kterým se mělo dát pracovat, učit ho. Doufal jsem, že se to časem zlepší a on bude pro mé dítě skvělým druhem. Spojili by jsme se se smečkou jeho otce a šel bych pak v klidu do penze. Už bych se nemusel starat o celou smečku ani o Borise, užíval bych si jen vnoučata a měl trochu klidu. Nechtěl jsem žádné války a už vůbec přijít o dcerku. Dodnes si vyčítám,že jsem ji neposlouchal. Když si na to vzpomenu, kroutí se mi žaludek. Blížil se den jejich svazku, ona byla neodbytná, aby mi zdělila ty stále dookola stejné báchorky. Celý rok mi je říkala a já ji ani jednou neuvěřil. Nakonec jedno ráno nepřišla k snídani, byl jsem naštvaný, protože to měla být snídaně s jejím budoucím druhem a jeho otcem. Měli jsme probrat tenkrát ceremonii. Byl jsem naštvaný a vletěl do jejího pokoje bez zaklepání, vůbec mě nenapadlo, že by tam nebyla.Byl jsem naštvaný a vletěl do jejího pokoje bez zaklepání, vůbec mě nenapadlo, že by tam nebyla.Byl jsem naštvaný a vletěl do jejího pokoje bez zaklepání, vůbec mě nenapadlo, že by tam nebyla.
Jenže byl prázdný. Nejdříve jsem chtěl výt, protože jsem si myslel, že zase nepřišla domů po noci plného zkoumání. Byla dobrodruhem jako já a i když jsem se jí to snažil zakazovat, o to víc mě těšilo, že se i tak snaží dostat se ven a zkoumat. Chtěl jsem přikázat mým vlkům, aby ji našli a ihned přivedli. Jak jsem se otáčel ke dveřím, všiml jsem si obálky s nápisem taťka. Zvedl jsem ho třesoucí rukou, v té chvíli mi došlo, že je opravdu pryč.
Ten dopis co jsem našel, taky mluvil za vše.
Taťko, nevím jak jinak to udělat. Neposlouchal jsi mě a já nemůžu dovolit, aby tě zabil. Stejně tak nemůžu dovolit, aby smečku spolu se mnou dostal do rukou. Vím, že mi nevěříš, proto to musí být takhle. Nehledej mě, víš, že se ti to nikdy nepovede. Moc tě miluju a odpusť mi, prosím. Tvá milovaná Harper.
Donutil jsem ji odejít, utéct z jediného domova, který znala a milovala. Kdyby to věděla její matka, nejspíš by mě zabila. Nedokážu ani říct, jak si to neustále vyčítám. Zvlášť, když měla pravdu. Neposlouchal jsem ji a zaplatil za to velmi tvrdě. S dopisem v ruce jsem seběhl dolů a rozkázal ať ji hledají. Bob byl naštvaný, označil ji nechutnými slovy, až jsem vypěnil. Takhle o ní nebude mluvit! Řekl jsem mu ať zmizí on i jeho otec, že ruším nabídku, kterou jsem jim dal. Jeho otec byl naštvaný, ale souhlasil, že najde svému synovy lepší družku, jenže Bob o tom nechtěl ani slyšet. V očích měl slib pomsty. V ten den odešel s výhrůžkou na rtech a druhý den jsem se dozvěděl, že jeho otec je mrtvý a on se stal alfou. Bylo to divné a měl jsem pocit, že vím, co se doopravdy stalo, jenže důkaz nebyl žádný. Harper se stále nenašla, ať jsem ji hledal sebevíc.Věděl jsem co udělala, a že i s tímto měla pravdu. Nepodařilo se mi ji najít. Týden po jejím zmizení se objevil Bob v mém domě a dožadoval se Harper. V té chvíli jsem byl rád, že jsem ji nenašel. Byl naštvaný a sám vyslal své vlky, kteří ji také nenalezli. On se však nevzdával. Chtěl ji a hodlal ji získat. Nemínil zrušit smlouvu mezi námi a já to musel akceptovat. Nakonec uběhli roky a Harper ani jeden z nás nenašel. Přiznám se, že jsem byl rád, když jsem slyšel o jeho neúspěchu najít mou dceru. Chtěl jsem ji zpátky, ale taky jsem musel najít způsob, jak zrušit svůj slib Bobovy. Dokud tenhle slib platil, Boris na nás nezaútočil, za což jsem byl vlastně rád. Ještě víc jsem byl šťastný, když jsem slyšel, že na jeho místo nastoupil jeho synovec a právoplatný dědic Samuel Wild. Když zavolal, aby se domluvil na schůzce míru mezi našimi smečkami,byl jsem štěstím bez sebe, jelikož to znamenalo, že se můžu konečně zbavit Boba nadobro. Harper by se tak mohla vrátit domů, aniž by se bála. Byly to krásné vyhlídky, jen se museli uskutečnit. Přece jen, pokud by nehrozil útok, smlouva by se dala snaze zrušit. Když dojeli, doufal jsem jen v dobré, nikdy by mě nenapadlo, že díky Hope, Samové družce, se podívám na televizi a zahlédnu tam
svou ztracenou dceru. Promluvil jsem si se Samem i Hope a ti dva mě donutili zůstat a počkat v jejich domě, až si s ní promluví oni. Tak jsem tady, čekám tu jak idiot, než mi přivedou mé dítě. Nechtěl jsem ani věřit, že by mě podvedli a pomohli ji znovu utéct.
I když to riziko zde bylo.
Někdo vcházel do místnosti a přerušil tok mých myšlenek. Byl jsem zády ke dveřím a musel jsem se otočit. Jakmile jsem to udělal, spatřil jsem...
„Nicol, jsi to ty?"
,,Ano, Ethane, jsem to já," usmála se na mě.
,,Jak je to dávno?" vrátil jsem ji úsměv. Rychle jsem šel obejmout kamarádku mojí zesnulé ženy. Tolik mi chyběla, stejně jako moje družka, vždycky díky nim bylo spoustu smíchu v domě. Dokud nezmizel její syn, pak byl i smutek. Bylo to v době, když se narodila Harper, obletoval ji a my si dělali legraci, že skončí spolu. Pak zmizel a Nicol byla nešťastná, pamatuji si to jako by to bylo včera. Pomáhal jsem ho hledat, ale jako by se pod ním zem propadla. Když zemřela moje družka, ještě chvíli za mnou Nicol jezdila, ale byl jsem tak nešťastný z její smrti, že jsem ji nechtěl už nikdy vidět. Stále mi ji připomínala.
„Hodně dávno," řekla a objetí mi vrátila. Odtáhla se a zadívala se na mě.
„Máš tu jednání s mým synem?" zeptala se, úsměv stále na tváři.
„Ano, teda vlastně ne. Mám tu mít schůzku se svou dcerou. Mou ztracenou dcerou, kterou jste našli i když jste ji vlastně ani nehledaly," nadechl jsem se zhluboka nervózně.
,,To jsou skvělé zprávy."
,,Omlouvam se, Nicol," vyhrkl jsem.
,,Nezlobím se, Ethane. Čekala jsem, že mi napíšeš ať přijedu. Chtěla jsem přijet k tobě, když jsem si myslela, že Ryan umřel, ale Boris mě zmanipuloval. Když jsem slyšela, že ti zmizela malá Harper, chtěla jsem přijet, ale Boris mě nepustil. To já bych se ti měla omluvit. Slíbila jsem Katy, že vás oba pohlídám," zaleskly se jí slzy v očích.
,,Není to tvá chyba, byl jsem zraněný a moc si mi ji připomínala, když jsi odjela, litoval jsem toho, ale vlastní pýcha mi zabránila, poslat pro tebe. Odpusť mi."
,,Není co odpouštět, Ethane. Jsem ráda, že si ji našel. Sam mi všechno řekl, do telefonu, jak byl na cestě za Hopeinou kamarádkou. Vůbec jsem si neuvědomila, že je to Katyina dcera. Přitom jsem měla pocit, že ji znám," zavrtěla hlavou nešťastně.
Nechtěl jsem více jít do minulosti, stalo se to všechno z nějakého důvodu, nemínil jsem však zjišťovat z jakého. Byl jsem hlupák, když jsem vyhodil jedno ze spojení na mou Katy. Harper ji také potřebovala, ale to jsem tenkrát neviděl. Byla ještě malá, nedivil bych se, kdyby si tetičku Nicol nepamatovala.
Potřebovali jsme pryč od těch špatných myšlenek, proto jsem otočil list a ukázal rukou na fotky kolem sebe.
„Jak se jinak máš? Podle fotek v rámečcích koukám, že je tvá rodina veliká a rozrůstá se," ukázal jsem na fotku Sama a jeho družky. Musela být z ceremonie.
Rukou mi ukázala k sedačce, přikývl jsem a posadily jsme se na ni.
„Ano, rozrůstá se. Už jen čekám, kdy mi můj syn řekne, že budu konečně babičkou. Kdybys jen věděl, co vše se teď stalo," zavrtěla hlavou.
,,Slyšel jsem něco. Ryan je opravdu naživu?" chtěl jsem si to potvrdit.
,,Ano, opravdu je na živu. Dokonce jsme stejně jako ty, nalezli svého ztraceného syna. Vlastně, spíš on si našel cestu k nám. Koukám, že máme oba zpátky své štěstí."
Doufal jsem, že mi moje štěstí odpustí mé chování. V tom mi došlo, co vlastně řekla. Mluvila snad o...
„James? James se vrátil?" Pak mi došlo, co řekla Hope u mě doma, když jsme si se Samem začali povídat. Než jsem uviděl svou dceru v televizi, byl tam chlap v policejní uniformě, nazvala ho Jamesem. Aniž bych nechal Nicol promluvit, hned jsem na ni vychrlil.
,,Počkej, není to ten policajt? Nebyl včera ve zprávách o té přestelce?" Něco mi říká, že Jamese ještě poznám. Vždycky to byl velmi šikovný chlapeček.
„Byl jsi vždy vnímavý, Eathne," lehce s úsměvem přikývla. Takže to byl on. Úsměv jsem ji opětoval, když v tom do pokoje vtrhnul nějaký mladý vlk a vypadal rozzuřeně.
„Já vím, kdo jste! Nedovolím vám, aby jste mi ji odvedl," ukazoval na mě prstem. Ale, že by její napadník? Co kdybych si s ním trochu pohrál? Velmi legrační, ušklíbl jsem se. Stoupl jsem si a nechal svou Alfa moc rozplynout po místnosti, najednou jsem měl ale takový zvláštní pocit...
Zahleděl jsem se na toho kluka a hned věděl, která bije.
„Ty jsi omega!" prohlásil jsem.
Kluk na mě nechápavě hleděl.
„Cože? Já jsem Thomas, žádný omega!!!?"
„To možná ano, ale jinak jsi omega vlk, copak si toho tady ještě nikdo nevšiml?" podivil jsem se. Vždyť omega vlci jsou velmi vzácní a zvláštní. Nicol na nás hleděla a chlapec si ji teprve teď všiml.
Do místnosti najednou vletěla skupinka čtyř osob, mezi nimiž byla ona.
Moje dcera.
Byla starší než jsem si pamatoval, měla delší vlasy, ale jinak to byla stále ona. Krásná po její mámě, prostě dokonalá. Nevěřil jsem vlastním očím, když tu stála přede mnou. Omega vlk byl zapomenut.
„Harper, zlatíčko moje," zašeptal jsem. Rozpřáhl jsem ruce a ona se ke mně ihned rozeběhla. Rovnou mi vpadla do náruče, její slzy mi stékaly po krku dolů.
,,Pšt holčičko moje už je vše dobré. Tak moc se mi stýskalo, jestli sis ho nechtěla brát měla jsi mi to říct i když já vím, že jsem tehdy byl slepý a na vše se díval jinak.
Teď mám na všechno jiný pohled. Odpusť mi prosím," prosil jsem ji.
,,Myslela jsem, že mě už nebudeš chtít nebo budeš nenávidět," zašeptala přiškrcený hlasem.
,,Nemohl bych tě nenávidět, holčičko. Měl jsem tu pro tebe být, měl jsem tě poslouchat."
Vůbec mě nepouštěla, ani nezvedla pohled do mých očích. Přesto jsem doufal, že mezi námi bude všechno v pořádku. Pohlédl jsem na mladého omegu, než jsem se zaměřil opět na svou dceru. Tak nějak jsem doufal, že z mých dalších slov pochopí, že už ji nebudu nutit do spáření s tím parchantem.
,,Poznal jsem tvého nápadníka, jsem rád, že máš někoho kdo tě ochrání," řekl jsem s respektem a hrdostí v hlase.
Harper se odtáhla tak prudce, až jsem se skoro lekl, že jsem ji právě znovu ztratil. Naštěstí se neodtáhla úplně, jen tak trochu, aby se mi mohla dívat do tváře.
„Mého co? Kdy jsi ho potkal? Vždyť jsme sem teď došli," divila se. Otázky z ní létali jako ze samopalu.
„Tady tento mladík," ukazal jsem na omegu.
„Myslím," zamyslel jsem se.
,,Říkal, že se jmenuje Thomas, postavil se za tebe."
Všichni jako jeden, se na něj podívali. „No co, někdo se jí musel zastat," pokrčil rameny a zčervenal. Nechápal jsem to, ale všichni jsme se po jeho slovech začali smát.
Tenhle kluk se mi líbil, ale mohlo to být i tím kým je.
„Tati?" špitla Harper. Ustoupila stranou a vedle ní stál statný mladík. Zamračil jsem se, protože jsem nechápal, proč ho chytá za ruku. „Tohle je můj James," řekla.
Nechápal jsem co to znamená, má snad dva? Je pravda, že byla vždy výjimečná, ale tohle jsem nečekal. „Mám v tom asi hokej, holčičko moje," poškrábal jsem si počínající strniště na bradě.
„Je to jednoduché, taťko," usmála se. Srdce mi poskočilo, když mi řekla jejím oblíbeným oslovením.
,,Podívej, Sama s Hope znáš," ukázala na ně a já přikývl. Kam mířila?
,,Tihle dva, jsou James a Thomas," ukázala na omegu a muže po svém boku.
,,Těší mě, pane," podal mi ruku. Stisk měl pevný a pohled odhodlaný.
,,Jsou to Samovy bratři, on je místní Alfa, ale to už víš vlastně," zamrkala nervózně. Byl jsem schopný jen přikývnout, jelikož mi stále nedocházelo, co chce říct.
,,No, s Jamesem tvoříme pár a tady Thomas je něco jako můj bracha a nejlepší kamarád v jednom."
Zůstal jsem němně zírat na ty dva, než můj pohled sklouzl k Nicol. Ta s úsměvem přikývla, než ho pohladila po vlasech. Zazubil se na ni a v jeho očích byla vidět láska. Takže tohle byl ten malý klučík, u kterého jsme si dělali legraci, že se stane Harpeřiným druhem?
„Nechci rušit, ale zpátky ke mně," zvolal Thomas. Obrátil se na mě a dál hlavu na stranu.
„Jak jste to myslel s tím, že jsem omega?"
Všichni šokovaně otevřeli pusu, copak to ani oni nepoznali? Je pravda, že jsou mladí, ale Ryan by to věděl, ne? I když je pravda, že to dokážou vycítit hlavně alfy a i ty mají problém to kolikrát poznat. Zvlášť, když se s omegou nikdy nesetkali.
„Jsem Alfou už několik let," začal jsem.
,,S omegou jsem se setkal jen jednou, ale díky tomu tohle dokážu vycítit, stejně jako i spoustu jiných věcí. Bohužel, jen ke své dceři jsem byl slepý," pohlédl jsem na ni. Utřela si malou slzu a usmála se. Teď sem si byl jistý, že to mezi námi bude už dobré. Proto jsem pokračoval.
,,Po té, co odešla moje Katy, bylo pro mě těžké vychovávat moji dceru sám. Byl jsem slaboch, zvlášť v některých rozhodnutích. Jakmile jsem ztratil Harper, pochopil jsem to. Bez Kate jsem tady stále jen na půl, bez dcery nejsem nic. Chci být správný alfa pro smečku i své dítě, dokud své místo nepředám mému následníkovi," stočil jsem pohled na Jamese. Mohl by to být on? Síla v něm byla skrytá, ještě se neprojevila. Dva alfové a jeden omega v rodině, zavrtěl jsem nevěřícně hlavou a raději pokračoval ve vysvětlování. Všichni mě upřeně sledovali a hltali každé moje slovo.
,,Copak ve tvé společnosti se ostatní necítí dobře a vyrovnaně?" zeptal jsem se ho.
,,Já nevím," roztáhnul ruce od sebe.
,,Vždycky jsem se cítila u tebe dobře," řekla Hope.
,,Já taky, pokaždé jsi byl jediný, kdo mě dokázal uklidnit," poklepala si prstem na rty Harper.
,,Pravda je, že pokaždé ve tvé přítomnosti jsem se cítil klidnější a mohl rozumně přemýšlet," přikývl James.
,,Hmm, nebudu ti kecat brácho. Vždycky jsem vyhledával tvou společnost. Hlavně po té co řekli, že je Hope mrtvá. Stejně jako když mě naštval Boris s Fricem, jsem běžel za tebou," pokrčil rameny Sam.
,,Vždycky jsi byl výjimečný, synku," objala ho Nicol.
,,Je možné, že to co tě dělá omegou, ještě úplně nevykouklo na svět. Avšak, když si budeš věřit a žít svůj život dál, projeví se." Přistoupil jsem k němu a chytil ho za rameno.
,,Mám pocit, že si tu vždycky nebyl středem zájmu, viď? Spíš taková dobrá duše v pozadí, která se snaží všem pomoct."
,,Máte pravdu," špitl a přikrčil se, jakoby se styděl.
,,Za tohle se nemusíš stydět, chlapče. Jsi výjimečný a vzácný. Neboj se, tvůj čas příjde a všichni uvidíme co v tobě ještě je. Jen buď opatrný, ne každý chápe, jak důležití jsou omega vlci pro smečku," poklepal jsem ho po tváři.
„Wau, tati, takhle mluvit jsem tě už dlouho neslyšela," zavrtěla Harper hlavou. Usmál jsem se na ni, když pokračovala.
,,Vidím, že se můj starý, dobrý, spravedlivý taťka vrátil," zasmála se šťastně.
„Chyběla jsi mi," dotkl jsem se její tváře.
,,Taky jsi mi chyběl," zašeptala.
Nicol vstala ze sedačky a zamířila ke mně. Přerušila tak soukromou chvilku mezi námi.
„Myslím, že je na čase jít se najíst a přitom si můžeme i promluvit."
,,U jídla se nejlépe mluví, zvlášť, když jsou u toho Harpeřiny koláčky," povyskočil Thomas.
,,A ještě mi vysvětlíte ohledně toho omegy," houknul a vyběhnul z místnosti.
,,Celej Thomas," zasmál se James a natáhl se po Harper. Ta se hned přivinula k němu. Vypadala šťastně a spokojeně. O to víc mě rozesmutnili ty ztracené roky.
Nabídnul jsem rámě Nicol a ona se do mě s úsměvem zavěsila. Společně jsme vyrazili za Thomasem, který už musel dávno být v kuchyni. Mluvil koláčích, že by stále pekla, jak ji učila její máma? Musel jsem se jí na to zeptat. Otočil jsem se po Harper, když jsem viděl, jak se usmívá na Jamese, přišlo mi, že jsem se jí neomluvil dostatečně.
Vzpomínal jsem, co všechno jsem ji řekl v návalu zlosti. Nezasloužila si to, než se budeme moci pohnout dál, měl bych si s ní promluvit o samotě.
Sam otevřel dveře a za nimi stál Ryan. Hodně zestárl, ale stále to byl fešák. „Kamaráde, tak rád tě vidím, na mrtvolu vypadáš dobře," prohlásil jsem. Opravdu jsem ho rád viděl. Bylo to už dlouho.
,,Taky tě rád vidím," řekl s úsměvem. Sotva však spatřil Nicolinu ruku omotanou kolem mé, vyšlo z jeho hrdla zavrčení.
Nicol to nechalo chladnou. Dotkla se jeho hrudi a odměřeně řekla.
„Z dovolením."
S neochotou uhnul a nechal nás projít. Zůstal stát má místě a jeho pohled mě propaloval. Byl naštvaný a Nicol zřejmě taky. Sakra, tu chemii mezi nimi jsem cítil všude kolem sebe pořádně vířit. Ti dva se chovají jako puberťáci, pomyslel jsem si. Budu si s ním pak muset o tom promluvit. Proč se tak chovají? Neměli by být šťastní, že jsou opět spolu?
Nicol si ho nadále nevšímala a vedla mě do společenské místnosti. Ostatní šli za námi, vzadu nám byl v patách Ryan. Nechtěl jsem ho více rozzuřit, dokud si s ním nepromluvím, ale důležitější byla teď rozmluva s mou dcerou.
Pustil jsem Nicol, která se zamračila. Nelíbilo se jí, že jsem zastavil a poodstoupil od ní.
„Jestli dovolíš, musím si ještě něco zařídit," řekl jsem upřímně a pohled mi putoval k Harper.
Zřejmě pochopila, co jsem neřekl nahlas a jen s malým úsměvem přikývla. Na Ryana však hodila nenávistný pohled a poodešla.
„Harper, můžeš, prosím, na minutku?"zavolal jsem na ni a raději si nevšímal těch dvou. Zastavila se, stejně jako ostatní. Rovnou zamířila bez otázek ke mě, věděl jsem, že mě zná. James vypadal, že by šel nejraději s ní, ale zastavilo ho, když se otočila a řekla.
„Běžte napřed, dohoníme vás." James nebyl přesvědčen, dokud se k němu nevrátila a nepolíbila ho, pak mu něco zašeptala a on neochotně přikývnul. Musel jsem se nad tím pousmát.
Harper došla ke mně, chytila mě za ruku a vyvedla na terasu, kde jsme si sedli na lavičku.
„Tati."
„Harper."
Začali jsme oba najednou, až se nám smích vydral z hrudi. Sotva jsme se na sebe podívali, znervózněl jsem. Věděl jsem však, že jí to dlužím.
„Dovol mi, abych začal první," řekl jsem. Když přikývla, pokračoval jsem.
,,Ten čas neskutečně rychle letí," pohladil jsem ji po vlasech, až přivřela oči. Připomnělo mi to dobu, kdy byla dítě a my takhle seděli a povídali si. Najednou jsem cítil v srdci ohromnou bolest.
„Ach, Harper, co jsem to jen před všemi těmi lety provedl. Vím, že je to neodpustitelné ani si nezasloužím druhou šanci, ale já..." odmlčel jsem se. Nevěděl jsem, jak to říct, ale při pohledu do jejich nevinných, smutných očí jsem si uvědomil holou pravdu. Tak jsem ji řekl nahlas.
,,Byl jsem zabedněnec. Hlupák! Měl jsem tě poslechnout. Měla si ve všem pravdu."
,,Tati."
,,Aran by naši smečku zničil! Hned po té co jsi zmizela, jsem se snažil zrušit zasnoubení mezi vámi."
,,Tati, poslouchej mě."
,,Nedovolil to, tak jsem dlouhé roky přemýšlel, jak tě z toho dostat. Nikdy jsem však na nic nepřišel."
,,To nevadí, tati."
,,Nedovolím mu, aby tě získal."
,,Můžeš mě poslouchat chvíli?"
,,Nevím, co ti ještě víc říct. Budu si klidně sypat popel na hlavu, jen když se vrátíš ke mě a budeš moji milující dcerkou, já...
„Tati!!" zakřičela Harper. Vzhlédl jsem k ní a ona mě pobaveně sledovala.
,,Snažím se na tebe mluvit, ale ty mě neposloucháš." Otevíral jsem pusu, ale zatrhla mě.
,,Prosím, už prestaň se sebelítostí. To co se stalo, stalo se, minulost nezměníme. Můžeme se radovat jen z nových dní. Minulost je za námi a díky ní mám Jamese. Jsem šťastná, tati. A Boba vyřešíme společně, ale teď to důležité," zasmála se.
,,Aran? Jako vážně?" začala se smát, až málem spadla ze židle."
,,Jo, je to jeho první jméno, ale spíš používá to druhé. Aran Bob Woods. Co je tu k smíchu?"zeptal jsem se.
,,Aran," chichotala se, než dořekla.
,,Zní jako anál," rozesmála se znovu a já s ní. Nikdy mě nenapadlo tohle spojení, ale bylo šité na míru.
,,Proto asi o něm moc lidí neví," řekl jsem. Když jsme se dosmáli, nastalo na chvilku ticho, které jsem prolomil.
,,Takže James, jo?"
,,Jo, je úžasný, tati. Nikdy bych nevěřila, že se to může stát, ale stalo se," usmála se láskyplně.
Byl jsem rád, že se mnou konečně mluví, takže ji nebudu raději ani říkat, že by spolu nejspíš stejně skončili. Tedy, kdyby neutekla, tak asi ne. Byl bych stále blbec a klidně bych ji provdal za takového hajzla. Vztek ve mě vzplál, ale hned pohasl, když mě Harper chytila za ruku, aby mi řekla.
„Vždy jsem doufala, že k sobě najdeme cestu zpět. Chtěla jsem se usmířit, přece jen jsi můj táta a já jsem ráda, že tě mám." Neodolal jsem a přitáhl jsem si jí pevně do náruče, až mi začaly stékat slzy.
„Ale tati, co ty slzy?" odtáhla se ode mě s úsměvem. Dívala se na mě těma svýma krásnýma očima, až moje srdce hřál neskutečný pocit štěstí. „Harp, to jsou slzy štěstí," řekl jsem a nestyděl se za ně. Konečně se můj život aspoň trochu vrátí do normálu. Zvedla se a natáhla ke mě ruku.
„Tak pojď, půjdeme za tou bláznivě rostomilou rodinkou, ke které jsem tak ráda, že patřím."
Já byl rád, že mám zpátky svou dceru, kterou ještě musím ochránit.
Netušil jsem však, v jak velkém nebezpečí kvůli mě je.
Žádné komentáře:
Okomentovat