Skrytí před světem- 21.kapitola

Seděla jsem na terase domu, společně s Hope a naší tchýní. Sledovaly jsme kluky, jak si hrají s míčem jako malý děti. Už vystřídaly spoustu her, začali rugby a pak i kopanou, dokonce i tátové se k nim přidaly. Všichni si to užívali, James vypadal velmi šťastně. Nedivila jsem se mu, podle jeho vyprávění tohle nikdy předtím nezažil. Byla jsem ráda, že měl úsměv na tváři. Přiznám se, že jsem měla strach, když jsem ho zanechala s mým otcem samotného. Přece jen jsem oba milovala a kdyby si chtěli navzájem ublížit, asi bych po nich vyjela ať přestanou. Naštěstí přišli brzy a vedle sebe s úsměvem. James přišel ke mě a dal mi takovou pusu, až jsem nemohla dýchat. Nemůžu říct, že jsem ho v té chvíli nechtěla. Chtěla a moc, i bradavky mi ztvrdly a moje kundička byla vlhká, připravená na jeho dotyk a to jen z jednoho polibku. To se mnou on dělal. 

Sam s Thomasem ho pak hned tahali ke hře. Od té chvíle hráli, blbli, prostě zažívali to, o co James přišel. Možná takhle bude jednou blbnout i s našimi dětmi.

Dnes bylo teplo, takže když jsi James sundal tričko, myslela jsem si, že mi srdce vynechalo několik úderů. Nikdy se na něj nevynadívám, je to kus chlapa a naštěstí jen můj. Skleničku s limonádou jsem měla u rtů, když do mě někdo strčil. Málem jsem se polila! 

„Co blázníš, Hope?" okřikla jsem s úsměvem kamarádku. Nedalo se jinak, když se Hope smála, jak pominutá.

„Já? Co ty ? Tu sklenku držíš u pusy už deset minut a nic z ní stále neteče." Rozšířila jsem oči, když mi došlo, o čem mluví. Bohužel se toho chytila i Jamesova mamka Nicol.

„Hope, holčičko, nech ji, je bláznivě zamilovaná," smála se. Hope se k ní s radostí znovu přidala a smály se obě, až málem spadly ze svých židlí. V té chvíli, jako by to věděl, se na mě Jamse podíval. Než jsem stihla nějak zareagovat, trefil ho balón do hlavy. Ohlédl se po ostatních a začal se smát, pak na ně vyběhl spolu s míčem.

Měli jsme nádherný večer, než mi zazvonil telefon. 

Vytáhla jsem ho a koukla na displej, volalo mi neznáme číslo. Po dnešku, kdy jsem viděla Boba a musela vyprávět svůj příběh, stejně jako následné usmíření s otcem, jsem nečekala už nic horšího. Vždyť to mohl být jen nový zakazník nebo nějaký dodavatel. 

Proto jsem hovor přijala s klidem, který se v okamžiku vytratil.

,,Haló?"

,,Čau, bývalá snoubenko, jak se máš?" Z telefonu se ozval hlas nikoho jiného, než Boba.

,,Co chceš, Anále, ehm, teda Arane?" zavrčela jsem. Hope s Nicol vedle mě ztuhly. Hope mě hned chytila za ruku a stiskla.

,,Takže ti ji prozradily? Nemilé, ale nevadí. Proč ti vlastně volám? Chci se usmířit, proto volám v míru, tak můžeš zanechat těch pitomých vtípků."

,,V míru? A kde si vzal mé číslo?" podivila jsem se. 

,,Ano! Myslím si, že je čas to dořešit a domluvit se. Pochopil jsem, že tě nezískám zpátky. Získat tvoje číslo bylo jednoduché. Fakt nejsem zas tak blbý, jak si asi myslíš."

No, spíš sem si myslela, že je to hajzl a blbec k tomu, docela mě tímhle prohlášením dostal. Mlčela jsem a čekala, co řekne dál.

,,Víš, napadlo mě, že se sejdeme a ukončíme konečně tuhle frašku," řekl lhostejně. Zvedla jsem pohled a všimla si Jamese, který se zamračil. Hra se zastavila, protože všichni samozřejmě slyšeli, můj rozhovor a co mi blboun Bob říká. Do jednoho na mě zůstali zírat, byli potichu a čekali, co řeknu. James jako jediný zamířil ke mně a kýval hlavou ze strany na stranu, aby mi tak naznačil nesouhlas. Bylo mi jasné, že zrovna on souhlasit nebude. Triko měl dole a já bych radši myslela na něco úplně jiného, ale kazilo mi to volání toho blbce. 

,,Tak co, krásko, máš čas třeba dnes večer? Aspoň to rychle vyřešíme."

Zvedla jsem obočí na Jamese a ten přikývl, zašeptal i místo, kde by jsme se mohli všichni tři sejít.

,,To by šlo, můžeme se sejít na tom hřišti, poblíž lesa." V telefonu nastalo ticho, jako by přemýšlel. Věděla jsem, že James vybral to místo schválně. Nikdo nás nebude rušit, ale zároveň tam bude velká plocha, kde uvidíme všechny s kým by přišel.

,,To by šlo, co třeba v osm?" řekl nakonec.

,,Jo, jasně, budeme tam," usmála jsem se na Jamese. 

,,Jak budem?" řekl naštvaně.

,,Já a James, něco ti vadí?"

,,Ne, jen... tohle je věc mezi námi, ale pokud na tom trváš..." odmlčel se.

,,Ano, trvám." Řekla jsem mu to tak, aby nebyl nejmenší pochyb, že by James se mnou nešel.

,,Dobře, tak večer. Brzy se uvidíme," ukončil hovor. Po těch jeho slovech, mi začal běhat mráz po zádech. Ze začátku jsem začala věřit, že se opravdu chce usmířit. Mohl by být konečně klid, ale teď jsem si už nebyla tak jistá.

„Jsem rad, že jsi pochopila, že bych tě nikdy nenechal jít samotnou," řekl mi James.

,,To ani náhodou," zavrčel táta.

,,Kdo ví, co ten parchant vymýšlí, neznám ho a nevěřím mu," zavrčel zpátky k němu James. Jeho zavrčení bylo tak hluboké, že i Sam se na něj divně podíval. V pohledu měl pak překvapený výraz, ale nic neřekl. Budu se ho muset potom na to zeptat. Teď byla důležitá tahle situace. Stejně jako James jsem mu taky moc nevěřila. Avšak chtěla jsem to už konečně ukončit a žít v klidu se svou velkou rodinou. 

,,Půjdeme tam s vámi," ozval se Thomas. Skoro všichni mu hned přikyvovali a nebo přizvukovali. Zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem, aby šli do stejného nebezpečí, jako jsme museli jít my dva. Rozhodnutí bylo jednoduché a ostatní ho musí akceptovat.

„Ne, půjdeme jen já a James!" řekla jsem pevně.