Skrytí před světem- 22.kapitola

Měli jsme odjet v klidu domů. Tak to mělo být, ale ne v naší nynější situaci.

Měli jsme prožívat procházky, sex, líbánky... ale ne souboj s někým, kdo si ji před lety chtěl přivlastnit. Nevěřil jsem mu. 

Vždyť i Ethan tvrdil, že se určitě nemohl změnit k lepšímu. Podle něj je zlost a egoismus v Bobovi zakořeněná a nikdy ho nezajímali druzí. Domů jsme s Harper dojeli vymyslet plán, jak na něj, dokonce i náhradní. Měli jsme před sebou ještě ar hodin, takže jsme potřebovali klid. 

„Strážníku, nad čím dumáte?“ objala mě kolem trupu. Chytil jsem se jejích rukou a pohladil. V zápětí jsem se otočil čelem k ní. Měl jsem toho už dost, žádný plán nebyl dost bezpečný pro Harper.

„Lásko moje, nepřipadá v úvahu, nemůžeme tam jít jen tak. Nevěřím mu prostě,“ řekl jsem, jako předtím v domě svých rodičů. Harper vydechla a vyklouzla z mojí náruče. „To já vím, jen jsem nechtěla všechny poplašit. Víš, jak se hrnou hned do boje. Nechci, aby se jim něco stalo." Její smutné oči prozrazovaly strach, který ji obklopoval. V té chvíli mě to napadlo. Možná tu byla další možnost, jak zjistit o co mu doopravdy jde a ochránit mou družku. Přiblížil jsem se k ní a objal ji jako ona předtím mě.

„Něco mě napadlo," řekl jsem jí do vlasů.

Zvedla ke mě pohled, v očích spoustu otázek.

,,Dokážeš zamaskovat pach i více vlků, ne jen svůj?“ Chvíli se zamyslela nad mým nápadem, než zavrtěla nešťastně hlavou.

„To nevím, ale mohli by jsme to zkusit, proč?“

„Mám nápad, ale muselo by to jít, nemáme už moc času, takže to vyzkoušíme. Jen musíme všechny svolat sem.“

,,Dobře," přikývla Harper odhodlaně a vzala do ruky telefon.

Zoufalá situace si žádá zoufalé činy.  Zavolal jsem bratrům a oni co nejrychleji dojeli. Samozřejmě vzali i Ethana, Ryana a Hope. Byl jsem rád, že mámu z toho vynechaly. 

„Dlouho jsme se neviděli,“ prohlásil Thomas, když vešel do dveří. 

„Já vím," protočil jsem očima a ukázal směrem ke dveřím na zahradu. 

,,Pojďte všichni ven," řekl jsem a otočil se k Hope. 

,,Až na tebe, ty, prosím, zůstaň tady." Sice všichni nechápavě  hleděli, ale odešli, jak jsem jim řekl. Sam se moc vzdálit nechtěl, ale po polibku od Hope, odešel. 

„Hope, teď ti zavážu oči, ano? Potom půjdeme na zahradu a ty mi řekneš, jestli svými vlčími smysly někoho cítíš. Jestli tam někdo je, ano?“ 

Bez jediného slova si vzala šátek a sama si oči zavázala. 

„Známe se sice jen krátce, ale já ti věřím,“ řekla když utáhla uzlík.

Vyšli jsme na zahradu, kde podle instrukcí, které jsem dal Harper všichni stáli v půl kruhu dva metry od sebe. Pomohl jsem Hope přijít co nejblíž a pevně ji držel, aby nespadla. Sam by mi nakopal prdel, kdyby se jeho družce stal byť jen malý škrábanec. Pohlédl jsem na Harper, která přikývla. Táta, bratři i Ethan také přikývli, všichni byli připraveni a potichu, jak jim Harper řekla. Usmál jsem se a stočil pohled na Hope.

„Tak, kolik nás tu je, Hope?“ 

Chvíli mlčela, v jejím obličeji bylo vidět váhání. Nakonec se zamračením řekla. 

„Vím, že tu jsou, protože jsem je viděla sem jít. Jenomže podle mých smyslů tu nejsou úplně všichni.“ Sotva to dořekla, natáhla se k šátku, aby ho sundala, ale zabránil jsem ji v tom.  „Jeste vydrž, Hope. Zkus to znova,“ řekl jsem ji i Harper zároveň. Obě poslechly a Hope po chvíli polkla. Teď už jsem ji nedržel, takže jsem mohl sledovat její počínající paniku. „Jamesi? Jsi tu? Kam jste zmizely? Same?" Zrovna jsem se na Harper šťastně usmál, když si Hope ztrhla šátek a nestačila zírat. Hleděla na všechny okolo ni. Byly jsme tu všichni, nikdo neodešel ani se neprotáhl do domu, když měla šátek na očích. Začala vrtět nevěřícně hlavou, dokud se nezastavila pohledem na mě. 

„Ale... ale... jak je to možné, já vás necítila, nikoho…“

„To já,“ ozvala se Harper a přišla blíže ke kamarádce. 

„Jamese napadlo, že bych mohla to své kouzlo rozšířit na všechny koho budu chtít. Bude to lest, protože má totiž pocit, že ani Anál, tedy Aran, nebude jednat čestně." Thomas vyprskl smíchy. Teď každému došlo, co se tu dělo. Sam přistoupil ke své družce a přivinul si ji k tělu.

„To by mě nikdy nenapadlo, ty jsi číslo, Harper,“ smál se dal Thomas a se zváchatem smíchu spadl na zem. „To není vůbec špatné,“ ozval se Sam. „Chceš, abychom byly tvoje záloha, tvůj plán B?“ zeptal se Ethan. Jako jediný věděl, co jsme zkoušeli, jelikož mu to muselo dojít. Přece jen znal tajemství své dcery, které se předávala z matky na dceru. S pevným odhodláním jsem přikývl.

„Jo, to přesně chci.“ 

Všichni se podívali na sebe a začali vymýšlet plán. Harper ještě zkoušela jak daleko musí být od nich, nebo jestli zvládne zamaskovat jen jejich ale nás dvou ne. Obklopený rodinou jsem věděl, že nikdy nebudu sám. Navždy budou kolem mě, stejně jako Harper a snad i tucet malých capartů, které jednou budeme mít.

S lepší náladou jsem se podíval na hodinky a počítal hodiny do setkání s tím parchantem. 

****

Bylo pár minut před osmou, když jsme ruku v ruce došli na místo setkání. V lese, který byl poblíž hřiště byly schovaní všichni muži, se kterými jsme probírali náhradní plán. Jen Hope zůstala u nás doma, kdyby byl potřeba plán C. Na Samovi bylo vidět, jaký měl strach o svou družku, tak jsme přišli i na další možnost, kdyby vše selhalo. On mohl být v klidu a Hope neměla pocit, že ji chceme nechat v bezpečí. Jen jsem doufal, že k plánu C nedojdeme. Plně jsem Sama chápal, nejraději bych taky nechal Harper doma, jenže to nešlo. 

,,Bude to v pořádku." Zašeptal jsem a stiskl Harpeřinu ruku, která mě křečovitě svírala.

,,Něco mi nesedí, je to příliš jednoduché," pohlédla na mě ustaranýma očima. 

,,Raději budeme ve střehu," přikývl jsem. Zdánlivě jí to uklidnilo, ale stále byla trochu v křeči, připravená k útoku či útěku, kdyby ten kretén zaútočil.

Věže nedalekého kostela ohlásili osmou večerní, když se na protější  straně objevila osamocená postava, která zamířila k nám. 

„Měl bych se oficiálně představit,“ ušklíbl se příchozí a natáhl ke mě ruku.  

„Jsem Bob Woods.“ 

Harper si odfrkla a zamračila se na něj. To je moje holka, ušklíbl jsem se.

„Dobře, dobře, jsem Aran Bob Woods. Spokojená?“ podíval se na ni.  

„James Wild,“ řekl jsem. Avšak jeho natažená ruka zůstala vyset mezi námi. Ano, neměl jsem touhu dotknout se ho, byť jen tímto malým gestem. Taky ucukl rukou jako by ho něco štíplo, když jsem vyslovil své příjmení.  

„Wild? Co máš, doprdele, společného se Samuelem, alfou zdejší smečky?“ Přimhouřil oči a pečlivě si mě prohlížel.

„Co asi," odfrkl jsem si. ,,Je to můj brácha.“

Polkl, ale nic neřekl. Zdálo se, že ho to mírně rozhodilo, nakonec se sebral a otočil k Harper. 

„Harper, mám tady tu smlouvu, roztrháme ji a bude se vším totální konec. Vím, kdy jsem prohrál.“ Zamrkal, jako by říkal pravdu. Něco však bylo divné, jen jsem netušil co.

„Dobře, pojďme vstříc lepší budoucnosti,“ přistoupila blíže k němu a natáhla se pro papír, který vytáhl z kapsy. Harper ho vzala a rozložila, aby jsme měli jistotu, že je to on. Než ho však stihla rozložit celý, Bob na něj položil ruku a ušklíbl se.

„Málem bych zapomněl, než si ho zkontroluješ, chtěl bych vám někoho představit." Otočil se za sebe a zavolal. 

,,Zlato... pojď ke mě... Chci tě s někým seznámit, i když si myslím, že už je znáš,“ zasmál se. Na zátylku se mi zvedly všechny chlupy, když jsem viděl, kdo se blíží.  

,,Gisell?" zvolala překvapeně Harper.