Skrytá tajemství- 6.kapitola

 

Kurva, zase kašle, jen to ne. Hlavně to není dneska poprvé a zdá se, že ani naposled. Dokonce se třese a ne málo. Do háje, Hope je nemocná. Všechno kvůli včerejšímu dni no a taky dni před tím. Když si vzpomenu, co vše se včera událo, musím se mračit, ale i vítězně usmívat. Začalo to všechno špatně. Nejdřív mi řekla ať zůstanu. Jako vážně! Snad si doopravdy nemyslela, že mě to slovo zůstaň, udrží tady. Copak jsem nějaký zasraný pes? Ne, to teda rozhodně nejsem. Ano, možná jsem ve vlčí podobě, ale to nic neznamená. Brzy se zněním a dokážu jí to. Jen až teda příjdu na to, jak se proměnit v člověka.  Jenže jsem teď musel myslet na něco důležitějšího. Musel jsem jet s ní a dohlédnout na ni. Jenomže jsem nevěděl jak. Naštěstí pro mě i když zavřela dveře, nechala otevřené okno, pak stačilo udělat hop a vyskočil jsem ven. Zrovna startovala auto, tak bylo lehké v tichosti skočit do korby jejího pick- upu a skrčit se, aby mě neviděla. Díky bohu, že měla takovéto auto. Cesta probíhala celkem v klidu, teda až na to rádio.  Tahle holka měla fakt zvláštní vkus co se výběru týče. Byl jsem rád, když konečně zastavila, protože to vypnulo i to rádio. Opatrně jsem vystrčil hlavu, aby mě nikdo neviděl, hlavně aby mě neviděla Hope. Byla nádherná, jak nastavila tvář slunci. Nejraději bych ji líbal, jenže jako vlk jsem nemohl. Najednou k ní přistoupil nějaký už od pohledu odporný chlap. V jejím hlase jsem slyšel, jak s ním nechce mít nic společného. Stejně jako řeč jejího těla vyzařovala, co si o něm myslí. Když ji chytil a nechtěl pustit, nevydržel jsem to a vyskočil. Zavrčel jsem na toho kreténa, který ji okamžitě pustil. Co si do háje myslí, že dělá? To je moje holka. Musím ji hlídat, bránit, chránit. Jen se mě boj, čůráku. Tahle holka je moje, jedině moje. Šok z toho slova byl evidentní, ale řešit ho budu až později. Ten debil to zkoušel znovu, když jsme vcházeli do pekárny, jenže tentokrát si na mě dával pozor. Tak je to správně kreténe, dej si na mě pozor, říkal jsem si. Jenže Hope se nelíbilo, že jsem tam byl, dokonce mě pokárala. Naštěstí tam přišla Harper, očividně její kamarádka. Byla velmi milá a přívětivá. A taky mě pochválila, což obměkčilo i Hope. Byly jsme v její pekárně, kde se mi moc líbilo. Pěkně to tam vonělo a Harper mi dala nějakou dobrotu za mé hrdinství, kterou jsem spořádal s velkou chutí. Dokonce je pro mě i přibalila. Mňam. Když jsme odcházeli, ten kretén to zkoušel znovu. Copak to do prdele nepochopil??? Když ji tentokrát už výhrůžně zval na kávu a držel pevně její ruku, měl jsem toho právě dost. Ohnal jsem se po něm a rovnou se zakousl do jeho ruky. Rychle ji tak pustil a poodstoupil. Ten vůl se strachy pochcal, dobře. Blbec, nemá si zahrávat s budoucím alfou a šahat na to co je jeho. A ona je moje. Díky tomuhle mě konečně viděla jako svého zachránce. Na cestě zpátky, jsem mohl jet s ní vepředu a ne se skrývat vzadu na korbě, což bylo lepší. Teda až na to rádio. Naštěstí jsem mohl celou cestu přemýšlet nad tím co se stalo, tak jsem ho úplně nevnímal.  Nevšiml jsem si ani, že začal pořádný slejvák, dokud to autem nezaškubalo a my píchly kolo. Hope mě nepustila ven, zvládla to velmi dobře sama. Byl jsem na ni pyšný, ale zároveň jsem litoval, že jsem nebyl člověk, abych ji pomohl. Seděl jsem jen za oknem a koukal se na ni, jak celá zmáčená deštěm to zasrané kolo vyměňuje. Nakonec jsme dojeli domů, jenže stále pršelo. V tom zatraceném dešti odnesla všechny tašky a ještě zakryla korbu auta. Nechápal jsem proč, jen zmínila něco o tom, že nechce mít zase bazén. Sice se rychle převlékla z mokrého oblečení a já ji tentokrát neočumoval, což bylo náročný. Jenže stále byla pořád vystavena chladu. Krb rozehřála a rychle  uklidila tašky s nákupem. Zasmála se a řekla, že se půjde osprchovat a prospat. Taky řekla, že se cítí unavená, už to mělo být pro mě znamení, že je něco v nepořádku. Dala mi pusu na nos a  utekla do patra. Běžel jsem za ní. Myslete si o mě co chcete, ale nemohl jsem si podruhé   nechat ujít pohled na to její nádherné tělo. Jednou jsem vydržel, podruhé fakt ne. Když jsem vyběhl schody už se svlékala. Zezadu jsem mohl obdivovat její nádherný, pevný zadeček, než se zavřela v koupelně. Ano, připadal jsem si trochu jako šmírák, ale neodolal jsem. Lehl jsem si před koupelnu a představoval si, jak po jejím krásném těle stékají kapičky vody. Byl jsem nadrženej jak svině. Kéž bych teď nebyl vlk, přál jsem si. Vstoupil bych za ní a udělal ji svou. Po chvíli voda zastavila a ona vylezla z koupelny, zabalená jen v županu. Lehla si do postele a velmi brzy usnula. Do rána jsem ji neustále přikrýval nebo si lehl vedle ní a zahříval vlastním tělem.
Pitomí jelen a zasraná prasklá pneumatika, to kvůli nim tu teď leží a kašle. Je nemocná a já ji jako vlk zrovna moc nepomůžu. Dělám aspoň vše co můžu. Celá zpocená se tu převaluje, občas otevře oči a ty se podívají na mě. Jemně se na mě i usměje.
,,Same, ty jsi tu se mnou? Co bych si bez tebe počala.." zašeptala a oči opět zavřela. Zdálo se, že konečně pořádně usnula. Položil jsem si hlavu na tlapky a do mysli se mi vkradla vzpomínka. Nechtěl jsem ji, snažil jsem se ji vymazat, ale dění toho všeho z Hope, mi připomnělo jednu malou holčičku. Holčičku stejného jména. Holčičku, která byla už dávno mrtvá. Zavřel jsem oči a poprvé po dlouhé době si nakonec dovolil vzpomínat....

Vzpomínka před 17. lety

,,No tak honem na kutě, nebudu ti to stále opakovat," zavolal jsem na ni.
,,Ale Same, vždyť je brzy na to jít už spát," prosila mě očima jako vždycky, když jsem o ni pečoval. Než zakašlala a musela odvrátit ode mě pohled.
,,Tak vidíš. Nemusíš ještě spát, ale lehneš si, hvězdičko. Co říkal doktor? Máš odpočívat, když jsi marod," usmál jsem se na ní. Měla vyloženě čertíky v očích a mě bylo jasně, že zase kula nějaké pikle.
,,Kde je Thomas?" zeptala se až jsem protočil oči. Zajímala se totiž, kde je ta její polovička, s kterou dělala všelijaké vylomeniny v celé smečce.
,,Hvězdičko, nevím,  kde je. Ale neboj, nemusíš mít o něj strach," pousmál jsem se na ni a vzal do ruky její oblíbenou knížku.
,,Vážně? Vážně si myslíš, že mám o to kopyto strach? Nemám, Same. On mi jen něco slíbil," zrudla ji líčka a nejen teplotou. Vymyslela nějakou neplechu. Už jsem měl strach, co zase spolu vymysleli. Hned jsem si vzpomněl, jak to bylo tenkrát, když vzaly jednu plechovku s lepidlem a košík s peřím. Nastražili to jako past na našeho Alfu. Mého a Thomasova otce. Past samozřejmě fungovala a táta skončil jako ptáček. Velice se smáli a byli štěstím bez sebe. Jenže já měl strach. Kde kdo by dostal nějaký nesplnitelný úkol či trest. Ale ona ne. Ona nikdy nebyla potrestaná a dokázala tomu uchránit i mého malého bratříčka. Otec ji miloval jako vlastní dceru, kterou nikdy neměl. Vždy mu vyvolala úsměv na tváři. Zatímco matka si vždy našla pro ně nějaký trest, za to co provedli. Sledoval jsem svou hvězdičku a přemýšlel, jak ji donutit říct co zamýšlí. V tom do pokoje vtrhl Thomas a při skoku do postele zařval.
,,Aaaaa polštářová bitva!!! Útok na Sama!"
Sakra, byli na mě v přesile, ale neměli šanci. Dopřál jsem jim maličko zábavy, než začala pořádně kašlat a pomalu se dusit.
,,Dost!" zavelel jsem, až oba ztuhly na místě.
,,Promiň, Same," špitli oba zároveň a omluvně se na mě koukali. Ukázal jsem na postel a jako jeden si oba lehli pod peřinu. Měl jsem radost, že bude konečně klid. Vzal jsem znovu  knížku do rukou, kterou jsem v zápalu boje položil na stůl. Usmál se na ně a zeptal se.
,,Tak kde jsem skončil než ses začala vzpírat spánku?" Oba se na mě usmáli, zatímco jsem si našel příslušný řádek.
,,Nakresli mi beránka..."
Přečetl jsem několik stránek, než oba dva usnuly. Přikryl jsem je pořádně a šel dolů.
,,Tak co Same, ty naše dvě zlobivá vlčata už spí?" zeptala se mě mamka s úsměvem na rtech, jakmile mě zahlédla.
,,Jo, mami, už chrní, i když mi to dalo zabrat. Někdy jsou ti dva k neutahání," řekl jsem, když jsem si sedl. Podíval jsem se na mamku, jak si přisedá ke mě na sedačku. V jejích očích bylo znát, že mi řekne něco důležitého.
,,Víš Same, jedno ti řeknu. Jsi jako dospělý muž v těle dítěte. Nevím, co by jsme si bez tvého rozumu s mámou Hope, počaly. Jednou z tebe bude skvělý  alfa. Stejně tak jako z naší čertice, jenž bude k tobě pasovat. Víš, je v ní něco víc. Nejen já, ale i tvůj otec v to v ní vidí. Tedy aspoň o ní tak mluví. I když se Hope teď chová jako neposedná čertice a s Thomasem věčně vymýšlí divočiny... Jednou to bude nejsilnější alfa vlčice jakou tahle smečka kdy poznala."
Pyšně mě sledovala a v očích měla slzy.
,,Mami, neplač. Já vím. Mám tě moc rád a těším se, až to tu jednou převezmu, ale to je ještě daleko. Táta je nejlepší vůdce, jakého může tahle smečka mít." Objal jsem ji a dál už jsme jen mlčeli. Věděl jsem co jednoho dne nastane.

Ale už jsem nevěděl, že část z mé budoucnosti za dva roky navždy ztratím...