Skrytí před světem- 7.kapitola

Nemohl jsem uvěřit, že se mi povedlo  přesvědčit jí, aby mi vozila malé snídaňové úplatky. Nikdy jsem se tak moc netěšil, vlastně na cokoliv, ale nyní to byla tyto rána, kdy jsem ji pokaždé  uviděl. Těšil jsem se, až se opět usměje nebo se její ruka dotkne té mé. Naštěstí pro mě, jezdila každé ráno ve stejnou dobu. Ani jednou, vůbec nikdy nevynechala žádný den od naší dohody.  Nemusela to dělat, nejspíš bych jí ty přestupky odpustil i bez jídla. 

,,Zatím nic," křikl na mě Carl.

Už jsem měl zpátky svého normálního parťáka. Tento byl rozhodně lepší jak Tony. Carl byl čestný muž, který měl ženu i děti. Co však bylo hlavní, nejel po mojí Harper! Mlsně se na ni nikdy nekoukal, za což jsem byl vděčný. Dnes jsem jako obvykle čekal, kdy se Harp zjeví, už měla menší spoždění. Kecal jsem s kolegou a usmíval se nad příhodami s jeho dětmi. 

„Představ si, že jednou jsem je načapal, jak se v pokoji koukají na bráchovu kazetu. Bylo na ní napsané Sněhurka a sedm trpaslíků, tak to ta nejstarší pustila. V celém baráku bylo úplně ticho. Jakmile je ticho, vždy se něco děje. Šel jsem tam a oni neměli zapnutou klasickou pohádku, ale tu z porna," zasmál se.

,,Rebeka přiběhla i s nejmladší v náručí a stejně jako já se snažila být přísná. Děti tě kolikrát překvapí," smál se a já s ním.

V hlavě se mi okamžitě zjevila Harp s naším dítětem v náručí. Ta myšlenka mi najednou vyvolala usměv na tváři. Co to mělo znamenat, vždyť jsem nic cítit nechtěl. Jenže očividně se tak stalo. Otočil jsem se na směr, ze kterého měla přijet. Dneska měla velké zpoždění, což se ji nepodobalo. Začínal jsem mít špatné tušení.

„Centrála, hlídkovému vozu tři dva tři,“ ozvalo se najednou z vysílačky. Vzal jsem to s naštvaností, která neměla meze. Díky tomuto nejspíš přijdu o Harpeřin příjezd.

„Tady vůz tři dva tři,“ řekl jsem do vysílačky a čekal. 

„Kousek od vás se stala dopravní nehoda, jste nejblíže, jeďte hned tam,“ ozvalo se z centrály a řekli nám adresu.

„tři dva tři rozumí a jede,“ řekl jsem a rychle se rozjel na místo. Začal jsem se cítit špatně. Něco mi svíralo srdce a můj špatný pocit se čím dál víc prohluboval.

Se zapnutou sirénou a blikajícími světly jsme dojeli na místo a ve mně zatrnulo. 

,,Ne," zašeptal jsem. To červené auto jsem znal až moc dobře.

,,Není to..." ozval se Carl. Hlasitě jsem polkl. Bylo její, patřilo mojí Harper.

„Doprdele,“ vyletělo ze mě. 

Sotva jsem zabrzdil, vystartoval jsem z auta, sotva jsem stačil zatáhnout ruční brzdu. 

Prosil jsem boha a  jen  doufal, že ji srdce stále tluče. Sanitka už byla slyšet z dálky, snad přijedou včas. Doběhl jsem k autu a volal na ni. Byla úplně mimo. 

„Harper, no tak zlato, prober se,“ pohladil jsem ji po vlasech a koukal po zranění. Nikde nebyla ani kapka krve, ale to ještě neznamenalo, že nemá třeba vnitřní krvácení. 

Konečně přiběhli záchranáři i s hasiči a dostali ji ven. Odsunuli mě bokem, takže jsem jen mohl sledovat, co se kolem děje. Byl tu strašný chaos a zmatek. Pochopil jsem, že ji berou do nemocnice a chtěl jet s ní. 

,,Jeď s nimi, domluvím se z centrálou," chytil mě Carl za rameno.

,,Jsem ve službě," řekl jsem z těžkým srdcem.

,,Vidím, jak ti na ni záleží. Vím i to, že ti vozí každý den snídaně. Vysvětlím jim to, běž s ní," pobídl mě.

,,Díky, Carle," řekl jsem mu a naskočil do sanitky. 

V nemocnici si ji vzali na vyšetření, jen mě s ní nepustili. Čekal jsem na chodbě, dokud nepřišel doktor, aby mě za ní odvedl.

,,Bude v pořádku?" zeptal jsem se ho.

,,Má slabý otřes mozku, zůstane tu přes noc na pozorování, ale bude v pořádku," říkal mi, když zrovna otevíral dveře pokoje.

,,Nezůstanu tu," vyprskla probuzená Harper. Zarazilo mě, jak nádherně vypadala. Jakoby vůbec nezažila žádnou autonehodu. Doktor  se přísně zamračil.

,,Říkala jste, že bydlíte sama. Musíte být pod dohledem. Kdyby vás někdo ohlídal, klidně bych vás pustil, ale nejste..."

„Já se o ni postarám a vezmu ji domů,“ ozval jsem se. 

„Jste snad její příbuzný? Myslel jsem, že jste od policie,“ zeptal se mě se zvednutým obočím  doktor. Prohlédl si mojí uniformu od hlavy k nohám a zpátky.

„Jsem od policie, ale taky její přítel.“ Harper už už otvírala pusu, že na to něco řekne. Nedovolil jsem jí to. Rychle jsem ji zastavil a vtiskl ji polibek, pohladil po vlasech a pošeptal.

„Prosím, nech to na mě. Postarám se o tebe a pustí tě domů.“ 

Delší dobu mě sledovala, když se rozhodovala, co udělá. 

Konečně přikývla a mě se ulevilo.

,,Dobře, jdeme domů," řekl jsem s úsměvem a otočil se na doktora.

,,Připravte propouštěcí papíry, beru si ji domů."

,,Dobře, hned jsem zpátky," přikývl doktor se zamračením. 

Ani Harper nebyla nadšená, ale byla potichu. Půjde se mnou, tím jsem si byl jist. Budu mít šanci dokázat ji, že jsem dobrý člověk a snad i získám další šanci na rande s ní. Málem jsem vše ztratil, díky autonehodě, nyní jsem měl pocit že jsem díky ní něco získal.

Cítil jsem se jako vítěz.